09.03.2014 23:01

Anotace:

Druhá kniha nadějného autora Tomáše Zmeškala je mimořádně působivá. S jeho prvotinou „Milostný dopis klínovým písmem“ ji spojuje nejenom zvláštní název, ale také neotřelost, hloubka a pravdivost příběhu. Dominantním tématem románu je sourozenecký vztah dvojčat – míšenců, Václava a Lucie, které od okolí odlišuje barva pleti, a jejich postupné poznávání rasismu české společnosti ve všech podobách. Zmeškal citlivě líčí vztah mezi sourozenci ve všech jeho příchutích. Auto při psaní čerpal z osobních zkušeností, ale přesto přináší svědectví o celé české společnosti a jejím vztahu k menšinám. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť – slovy samotného autora – „historie... svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání“.

 

Obsah z i-literatura.cz

„Historie svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání.“ Touto větou končily anotační zmínky o nové, druhé románové knize „naděje české prózy“ Tomáše Zmeškala. Další metafory tohoto druhu by v Životopisu černobílého jehněte, který čekal v šuplíku autorova stolu ještě před vydáním debutu Milostný dopis klínovým písmem, pohledal. A ani zmiňovaný obraz vlastně není ilustrativní: velká historie v tomto textu hraje podřadnou úlohu, anonymní „režim“, „strana“ či „vláda“, pojmy jako „západ a východ“ tu nejsou důležité. Podstatní jsou jednotlivci, individuální chování a osudy. To je možná největší předností této prózy.

Kniha je, na rozdíl od Zmeškalovy obdivované prvotiny, jež autorovi vynesla hned několik literárních ocenění a přízeň recenzentské obce, psána jednoduše až prostě. Žádné formální, konstrukční, vyprávěcí ani jazykové složitosti či upomínky na díla světové literatury – jen mírný vyrovnaný vypravěč (žádný urputný bavič, expresivní malíř, přepjatý divadelník či slovní ekvilibrista), který hned dvojí úmrtí, několikeré vztahové ztroskotání a odcházení postav odbude bez komentářů, snad zbytečných.

Stejně tak se – ústy svými ani hlasy hrdinů – nevyjadřuje k dalším katastrofám: dětství a dospívání poznamenanému nepřítomností biologických rodičů, nejrůznějším handicapům, z nichž upoutání na invalidní vozík je, zdá se, tím nejmenším. Naopak největším, celoživotním omezením ústřední sourozenecké dvojice postav (a současně hlavním, autobiograficky laděným tématem knihy), s nímž se nedá a nechce nijak bojovat, je odlišná barva pleti v prostředí otevřeně i skrytě rasistické československé socialistické společnosti. Při snaze o studium vysněného uměleckého oboru nebo během prvních krutých pubertálních lásek, během komického i vážného křtu v kostele i v obyčejných všednodenních situacích je nepřekvapivě tím, co se tu neodpouští a za co se trestá. Tomáš Zmeškal si může dovolit 60.-80. léta 20. století z tohoto, řekněme originálního hlediska nepředsudečně hodnotit, čímž je kniha navěky aktuální a bezesporu čtenářsky atraktivní.

Druhou linku příběhu tvoří úzký sourozenecký vztah dvojčat, tedy Vaška a Lucie, během jejich dětství a dospívání v neúplné rodině. Oba jsou od narození vzhledem ke svému původu oběťmi nejrůznějších ústrků, větších i menších, ale hlavně setrvalých. V domovině se nesmějí cítit doma. Jen v drobných, povýtce anekdotických situacích mohou ze svého stigmatu, svého míšenectví, vytěžit něco pozitivního, vždy ovšem s oním nakyslým přídechem cizáctví (například když se baví předpokladem ostatních českých obyvatel, že jejich rozhovoru v mateřštině ti dva černoušci nemohou rozumět).

Naštěstí nejsou Lucie ani Vašek líčeni jako malí velcí hrdinové, čelící s vztyčenou hlavou útokům na jiný tvar svého nosu, ani jako bezmocné kudrnaté loutky: jsou to prostě děti. Tomáš Zmeškal dovede neobyčejně jemně a neupatlaně vylíčit křehké vztahy mezi postavami, vzájemnou lásku v rodině i mimo ni. Je empatický při popisech dětského vidění světa, vrstevníků, dospělých, starých osob (ale třeba i téměř personifikovaného mandlu, nezbytné to dobové výbavy obytných domů). Román s opět výmluvným titulem (černobílá doba, černá nebo bílá kůže, jehně jako obětní zvíře) přímo dýchá poctivou pracovitostí autora, který se nesnaží si věci zjednodušovat a má řadu zajímavých („nakonec ji kostnatá náruč kolektivní zvířete pubertálních gymnazistů objala i s jistou dávkou své zbytkové vřelosti. Nikdo kromě ní nevěděl, jakou únavu způsobuje to, že musí být na všechny příjemná, aby jí nikdo nemohl vytknout, že si ze své barvy kůže dělá lacinou permanentku k duším svých souputníků“) i vtipných („Emoce pro ni byly jako malá zvířátka uteklá z lesní obory, která málem skončila (a to částečně vlastní neopatrností) pod koly rušného městského provozu, a proto byla odchycena ochránci pokrokového psychologického životního prostředí.“) postřehů.

Jinak by se román probořil do nečekaného množství klišé (jmenujme například už jen sourozeneckou srostlici, jejíž členové si vzájemně čtou myšlenky, popisy známé praktiky při obcházení zákonného odvodu pomocí „papírů na hlavu“, postavu geniálního, laskavého blázna nebo starosvětské, trošku chytře uštěpačné babičky, Vaškův přirozený sklon k jazzové hudbě a kompozici, Lucčinu omračující krásu ve spojení s matematickým mozkem) a bohužel také kýčovitých obrázků až panoramat, z nichž nejobtížněji přijatelný je závěrečný pohřeb Luciina těla do moře, předcházený snahou obludných českých patologů o mumifikaci „tak krásného exempláře“ pro medicínské účely. Poněkud otravné jsou i mnohé doslovnosti (např. zbytné informace typu: „Čím byla starší, tím rychleji jí ubývalo sil a přibývalo nemocí“).

Vzhledem k vypravěčově vítanému a mnohé zachraňujícímu odstupu, k jeho rozvážnosti i dětské upřímnosti, s ohledem na nepřítomnost humoru v tomto románu (a zaštítěna ještě několika dalšími ohledy) připisuji nicméně tuto nešťastnou katarzi („Budeš mi chybět, Lucie. Už teď mi vlastně chybíš“) i estétství, s nímž vybavuje postavy individuálními charakteristikami vnitřními i vnějšími („Luciino tělo v červených šatech v těžké dřevěné rakvi s dvěma prosklenými okénky“), zamýšlené nadsázce, která snad slouží jako výmluvný nástroj pro vykreslení absurdit, s nimiž se české dítě odlišného vzhledu muselo v onom dvacetiletí potýkat. Doslova od svého narození do smrti. Pro ně, pro tyto povýtce symbolické postavy, bylo období zrání neustálým, vždy nutně selhávajícím pokusem o integraci v zemi, do níž se jako všechny ostatní „normální děti“ narodily. Snad proto musela být Lucie „černou perlou“ a Vašek zhrzeným hudebním talentem. A snad proto je tak obtížné se zvoleného náročného tématu zhostit.

www.iliteratura.cz/Clanek/25963

 

Kladná recenze z Reflexu

Tomáš Zmeškal vydal na konci minulého roku svůj druhý román a vzápětí získal Cenu Josefa Škvoreckého. Předloňská románová prvotina třiačtyřicetiletého spisovatele a středoškolského učitele angličtiny Milostný dopis klínovým písmem uchvátila recenzenty i porotce soutěží také proto, že střízlivý popis odrazu normalizace v rodinných poutech jako debut nepůsobí.

Kritičtější ohlasy sklízí druhý román, Životopis černobílého jehněte, v němž se TOMÁŠ ZMEŠKAL opět vyrovnává s dobou minulou a tentokrát i s fenoménem (vlastní) jinakosti.
 

Když jste v listopadu přebíral Cenu Josefa Škvoreckého za svůj debut, nechával jste nemocného spisovatele na dálku pozdravovat. Znamená pro vás ta cena něco zvláštního, kromě satisfakce po neproměněné nominaci na Magnesii Literu, čtvrt milionu korun a pozornosti médií pro vaši aktuální knihu?

 

 

Škvoreckého román Příběh inženýra lidských duší byl v mém životě jednou z významnějších knížek. Dostal se mi do ruky jako samizdat, přepisoval jsem totiž na stroji jeden jeho díl. Byla to bomba, přímá rána. Znal jsem už předtím Škvoreckého povídky a Zbabělce, ale tohle mě oslovilo mnohem víc, dokonce víc než Kunderovy texty.

Jak velkou důležitost přikládáte cenám a hlasům recenzentů? Ptám se proto, že váš nový román Životopis černobílého jehněte někteří recenzenti posuzují poměrně negativně.

 

Pokud jde o ceny, připadá mi zbytečné určovat pořadí u uměleckých děl. Ale jsou-li dnes soutěže a žebříčky jedinou cestou, jak dostat knihu ke čtenáři, nedá se nic dělat. Recenze bedlivě čtu; samozřejmě mě zajímá, co si myslí poučený čtenář, jakým recenzent je. Dost sleduji teoretické zázemí kritiků. Nečerpají totiž jen ze své zkušenosti s knihou, pokaždé sledují nějaký koncept. Přímý dopad na autora by dnešní kritika mít neměla, spíš by měla signalizovat, jaké vanou kulturní větry.
 

Životopis černobílého jehněte popisuje, do velké míry autobiograficky, nesnadné dětství a dospívání dvojčat Václava a Lucie, jejichž maminka je Češka a tatínek Afričan. V hlavní roli příběhu je však stejně jako v Milostném dopise klínovým písmem spíš doba a rodina. Co vás tak fascinuje na socialismu?

 

Narodil jsem se v něm, to mi pro inspiraci stačí. Celé jsem si to prožil. Až když jsem odjel do Anglie, došlo mi, že ta doba byla celá obrovsky divná, absurdní.

Odjel jste v jedenadvaceti letech, roku 1987 – opustil jste kromě svých blízkých i Psí vojáky, se kterými jste nějakou dobu zkoušel. Také začátek devadesátých let jste strávil v Londýně.

 

 

Studoval jsem tehdy literaturu na King´s College University of London. Udržet se tam bylo ohromně těžké; zkouška ze staré anglosaštiny byla náročná i pro rodilého mluvčího. Lektoři a profesoři byli špičky ve svém oboru a navíc byl přítomen jeden zvláštní faktor: nemuseli jste s nimi souhlasit. Ba dokonce byli rádi, když se s nimi nesouhlasilo.

Jak se vám podařilo odjet, s vaším kádrovým profilem a nezávislými názory?

 

Jel jsem se do Anglie oženit, má žena byla odtamtud. Poznal jsem ji tady, měla v Česku přátele, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Vyřízení povolení ke sňatku v zahraničí trvalo skoro půl roku, ale nakonec jsem odjel na výjezdní doložku, která měla platnost čtrnáct dní. Oni prostě mysleli, že si nevěstu vezmu a pak se vrátím, ale samozřejmě jsem se nevrátil.
 

Když loni v září vyšel Milostný dopis klínovým písmem, už jste měl v šuplíku hotový Životopis černobílého jehněte.

 

První knihu jsem začal psát v roce 1999 a dokončil ji roku 2003. Pak jsem rukopis rok nabízel vydavatelům, už jsem to skoro vzdával. V letech 2005 a 2006 jsem tedy pracoval na Životopise. Pak se Dopisu chopil nakladatel Viktor Stoilov z Torstu. Literatura je dnes běh na dlouhou trať, ale jak se říká, nikdo mě k psaní nenutil. I když přiznám, že jsem doufal, že ten proces bude rychlejší.

Bylo zřejmé, že svůj příběh člověka s částečně africkou krví musíte literárně ztvárnit. Jako kluk jste si asi v sedmdesátých letech užil svoje – váš tatínek, který byl jako ekonom v šedesátých letech v Československu na stáži, pochází z Demokratické republiky Kongo.

 

 

V Životopise jsou zárodky skutečných událostí, třeba příběh odvodu; sám jsem si taky chvíli pobyl v psychiatrické léčebně. Využil jsem své zkušenosti i v popisu epizody, v níž Václava nechtějí přijmout do vojenského orchestru kvůli barvě kůže. Jako klarinetista-amatér jsem do toho orchestru dělal zkoušky, složil jsem je, a nakonec mě nevzali, protože se politrukovi dostala do rukou moje fotka. Prokazatelně to bylo kvůli mému původu.

Milostný dopis jste psal čtyři a půl roku, což je velmi dlouhá doba, a rok po vydání přijdete s novinkou. Jestli budete chtít tempo udržet, budete muset souborně vydat všechny své povídky…

Na povídky se nechystám, pracuju zase na románu, takže budete muset počkat. Jsem zatím v přípravné fázi, dávám si dohromady materiál, rešeršuju, dělám si poznámky, které pak vzápětí škrtám... To předběžné studium mě baví; ale s psaním samotným se to nedá srovnávat, psaní je vůbec nesrovnatelné s čímkoli jiným.

Webové stránky autora: www.tomaszmeskal.cz

www.reflex.cz/clanek/kultura-archiv-literatura/35954/cele-jsem-si-to-prozil.html

 

Záporná recenze z aktualne.cz

Zmeškal své druhorozené černobílé jehně umořil nudou

3. 11. 2009 19:55, aktualizováno

Čerstvý držitel Škvoreckého ceny talent nepotvrdil