29.04.2014 23:28

Jevištní podoba českého bestselleru. Válečné roky převrátily život nejednoho člověka. Eliška, lékařka z brněnské nemocnice, se ocitá v ohrožení života stejně jako všichni odbojáři po atentátu na Heydricha. Ukrývá se v horské vesnici Želary, v pozemském ráji, kam hřmění války zatím nedolehlo. Nachází tu zcela nový pohled na svět, nové hodnoty a především lásku, o jaké neměla vůbec tušení. To, co na počátku vypadalo jako ztráta identity, se mění v nalezení svého pravého já. Její příběh se proplétá s příběhy místních svérázných horalů.

Premiéra: 10.3.2012

Osoby a obsazení
Eliška - Evellyn Pacoláková
Joza - Vasil Fridrich
Lucka - Jitka Smutná
Žeňa - Veronika Janků
Doktor Beníček - Oldřich Vízner
Slávek - Viktor Dvořák
Farář - Jaromír Nosek
Juliška - Diana Šoltýsová
Juriga - Lukáš Jurek
Richard & strýc Michal - Ivan Koreček
Muž v koženém kabátě - Tomáš Novotný
Lipka - Matyáš Valenta
Jiřinka - Eliška Slámová / Antonie Bystroňová
a další

recenze:

Želary se stávají šperkem Rokoka

Souběhu filmu a divadla má být letos věnován brněnský červnový mezinárodní festival Divadelní svět. Příspěvkem výjimečně hodnotným k tomu tématu jsou Želary podle knížek nestárnoucí dvaadevadesátileté Květy Legátové. Pro pražské Divadlo Rokoko je adaptovala dramaturgyně Věra Mašková. Je to určitě její práce nejlepší.

Želary v Městských divadlech pražských nastudoval ve velkou režisérskou osobnost zrající Pavel Khek. Stojí za to zajet aspoň na jeho Fausta do Mladé Boleslavi. Stvořil inscenaci, která se hned po premiéře zařadí k stoličním divadelním uhranutím. Přesvědčivý celek se špičkovými hereckými výkony!

Kopanice na jevišti

Vynikající hudba Davida Hlaváče inspirovaná Sušilovými sbírkami a harmoniemi Horňácka a Kopanic (ani Miloš Stědroň a Leoš Janáček by se za ten karpatský part nemuseli stydět). Dominantní sólový cimbál. Anebo klarinety hudeckých muzik. Pražáci na jevišti zvládli mimořádně přesvědčivě i nezbytné vícehlasy mollových nápěvů.

Scénografie Michala Syrového: kopaničářské stavení v kopcích Bílých Karpat, kde se počítá i s jeho přestavbami. Základním stavebním prvkem jsou trámy připomínající ještě nenaporcované železniční pražce. Scéna umí zahrát i devastaci morálky a beznaděj válečného běsu v krajině, kam ani bůh nedohlédne.

Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak ve znamenitém náznaku a v kontrastech vystihují Prahu 40. let, chudobný a drsný horský slovácký venkov i střídající se represívní moc oděnou do stále stejných kožených kabátů.

Jitka Smutná se rozpomněla na moravskou zkušenost. Její Lucka, kořenářka (karpatská bohyně) a rovná baba, co i do kostela chodí na kořalku, má dobře prořízlou hubu a nic ji neporazí. Evellyn Pacoláková v hlavní roli odbojářky Elišky je Maryša naruby. Z odporu a strachu z okolnostmi vynuceného partnera se rodí cit, vztah. Joza Vasila Fridricha je hromotluk s křehkou duší. Ta je zakletá i v zuřivci Jurigovi Lukáše Jurka.

Hrdinství bývá neokázalé

Vynikajících figurek moravsko-slovenského pomezí, vysvobozených z Legátové Jozovy Hanule je ovšem mnohem víc. Rezignovaný, zpustlý a přece lidský doktor Beníček Oldřicha Víznera je jako vystřižený z beznadějí Čechova. Nešťastný sluha Páně v bezbožném, smilstvem a zbojnictvím zkaženém kraji Jaromíra Noska.

A což teprve Žeňa Veroniky Janků! Život se s ní nemazlil, ona je ale stále přátelská a plná života. Ještě netuší, že její konečné martirium přijde s osvoboditeli. A Jurigova Juliška Diany Šoltýsové, anděl týraného milosrdenství s katarzí mateřství. To všechno k tragické pointě nadčlověčího zla spějící…

Želary v Rokoku, podivuhodný příběh o minulosti, jsou strhující inscenací nabitou emocemi. O naší přítomnosti říkají víc, než si troufáme a chceme vědět.

( www.novinky.cz/kultura/261535-zelary-se-stavaji-sperkem-rokoka.html )

 

Bylo to moc hezké, až mě překvapilo, jak zdařile ten příběh převedli na jeviště. I ten představitel Jozy, který se mi podle fotek nejdřív nezdál, byl nakonec skvělý. A sedadla byla ve 12. řadě, takže jsme i krásně viděli.