09.03.2014 23:17

 

Cenu Knižního klubu, která se uděluje od roku 1995, letos získala padesátiletá spisovatelka Vladimíra Klimecká. Ta je členkou Literárního kruhu autorů Hodonínska a v devadesátých letech vydala historický román Poturčenec. Cenu v úterý obdržela za svoji letošní knihu Druhý život Marýny G.

Vítězkou 18. ročníku ceny Knižního klubu se stala rodačka z Horní Bečvy, v současné době žijící ve Vacenovicích u Kyjova – Vladimíra Klimecká.

Kronika velké valašské rodiny, v níž projdeme celé 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany – kolem nich míjejí československé dějiny se všemi zvraty, propastmi a výšinami, nadějí i rezignací. Obě světové války, osvobození, 50. a 60. léta rezonují ve třech příbězích, čtvrtý je ukotven v naší současnosti. Díky autorčině výraznému talentu vzniká originální, přitažlivý obraz jednoho kraje, jedné země. Novely o čtyřech ženských osudech se postupně splétají do promyšlené románové struktury spojené jedním prostředím. A ačkoli zachycují různá období „obyčejného“ lidského života i velkých dějin, pokaždé hovoří o fenoménu ženství. Ženy jako hrdinky své doby, bohyně našeho světa.

Recenze 1

Život na horách je těžký a vždy byl. Myslím, že toto tvrzení nebude nikdo zpochybňovat i přesto, že jde o nádherné prostředí. Vydat se jednou za čas na túru, obdivovat zbytky neporušené přírody je ovšem něco jiného, než tam trvale bydlet. Život v takových podmínkách se odráží v charakterech lidí, horalé mají jiné hodnoty, přestože v dnešní době se rozdíly postupně smazávají. Vladimíra Klimecká o takových lidech napsala knihu Druhý život Marýny G.

Kniha Vladimíry Klimecké není jen o lidech, ale i o kraji a o době, v níž žili. Prochází celým dvacátým stoletím, zahrnuje obě světové války i změnu režimu v devadesátých letech. Čtenáře provází čtyři generace zcela obyčejných žen, které musí denně bojovat, někdy i o holý život svůj a svých dětí.

První část Marýna vypráví o Marii Grossové, vyrůstající v rodině svých kmotrů v beskydských kopcích. Matka, žijící v Ostravě, ji nemohla uživit, s nemanželským dítětem to bylo téměř nemyslitelné. Marýna prožívá nejpodstatnější události minulého století, vyrůstá za Rakouska-Uherska, první světová válka ji zastihne jako dospělou, vdanou ženu. Přestože život vesničanů byl vždy těžký, odchod mužů do války a rekvírování toho mála potravin, co zůstalo, odvádění koní a dobytka, to znamenalo téměř katastrofu. Autorčino líčení tohoto smutného období je velmi sugestivní a soustředí se detaily, které obvykle v knihách tak širokého časového záběru zanikají. Vznik České republiky má nevýrazný dopad a druhá světová válka se horalů z knihy Druhý život Marýny G. dotkla citelněji až ke konci, kdy sílí partyzánské hnutí, a tím i německé pronásledování. Autorka vnímá Rudou armádu jako osvoboditelskou, přestože se zmiňuje i o tom, že osvoboditelé mohou být lidem stejně nebezpeční jako uchvatitelé. Marýna je jediná část psaná v ich formě. Zdůrazňuje se tak význam Marie Grossové jako jakési pramáti rodu. Autorka jí věnuje nejvíce prostoru, ostatní ženy celkový obraz dějin minulého století již jen dokreslují.

Marýnina dcera Růža, hlavní postava následující části, se se svým manželem Emilem pokouší po druhé světové válce podnikat. Znárodnění, které následuje po roce 1948, autorka nelíčí nijak dramaticky, Růža ho svým způsobem pociťuje jako úlevu. Část nazvaná Růža je orientovaná spíše na nepříliš šťastný rodinný život této ženy, poznamenaný soužitím s mužem, který je závislý na alkoholu a dopouští se častých nevěr.

V podtextu části Josefka zaznívá nevýrazná polemika mezi snahou o kolektivizaci a odporem proti ní. Josefčin otec se hospodářství nevzdá, pro Josefku to ale znamená věčnou dřinu a obrovské břímě. Přesto ani ona neuvažuje o tom, že by dobrovolně rodinný majetek odevzdala. Ani v této části Vladimíra Klimecká nepojímá období kolektivizace dramaticky a o nespravedlnostech, ke kterým v té době docházelo, se zmiňuje jen nepřímo.

Poslední část nazvaná Fany se odehrává v porevoluční době. Obsahuje dvě výrazné roviny. Tou první je tvrdý život, který pokračuje i v novém režimu. Manžel se rozhodl podnikat ve stavebnictví a i v jeho případě se potvrzuje pravidlo, že poctivou prací se vydělává velmi těžce. Fany ho podporuje, ale po dlouhé době uskrovňování je unavená a ubitá. Deprimující pocity vyvolané únavou vyúsťují do druhé roviny děje – Fany uvažuje o svém právu na štěstí a lásku.

Kniha Vladimíry Klimecké je kronika minulého století. V současné české literatuře se podobné texty objevují stále častěji a je možné pozorovat odklon těžiště děje od důsledků normalizace k šíře pojatým rodinným ságám. Autorka se událostem na konci šedesátých let zcela vyhýbá a důsledky normalizace také příliš neřeší. Na literární scénu vstupuje stále více žen a důsledkem je i častější pohled na svět očima ženských postav. Nedávno například vyšla podobně koncipovaná kniha spisovatelky Aleny Mornštajnové Slepá mapa (recenzi najdete zde). Oproti tomuto románu nás Druhý život Marýny G. zavádí do atraktivního a drsného světa hor a zprostředkovává nám zasvěcený pohled na těžkého života beskydských horalů. Kniha Vladimíry Klimecké, zejména její první část, je čtivá a přináší autentické informace o životě našich prarodičů. Zcela právem se jí dostalo ocenění Literární cenou Knižního klubu.

www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3639-druhy-zivot-maryny-g.html

Recenze 2

Příliš obyčejný život Marýny G.

Bohyně našeho světa - poukazuje reklamní slogan na podobnost románu Vladimíry Klimecké s čtenářsky úspěšným titulem Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který vyšel loni. Kromě soustředění se na silné ženské hrdinky a hory, které dovedou být stejně tvrdé jako život jejich obyvatelek, ale celkem nic společného nemají. I když obě autorky se různou měrou opíraly o skutečné události. Tučkové příběhy jsou prokreslenější, promyšlenější a překvapivější, Klimecká se rozhodla pro "poetickou mozaiku" s "perličkami vzpomínek". 

Zvláště v částech odehrávajících se v první polovině dvacátého století na valašské vsi vytanou čtenáři vzpomínky na povinnou četbu: idylické obrazy z Němcové Babičky i ženy snášející všechna protivenství z románů Glazarové nebo Světlé. Chvílemi má ale člověk dojem, že čte Gabru a Málinku a někdy i béčkový ženský román, zejména v poslední, zřejmě částečně autobiografické části, jejíž hrdinkou je spisovatelčina vrstevnice Fany.

Ženy Vladimíry Klimecké (s výjimkou poslední) podřizují své žití "roku na vsi" - jejich každodennost určuje roční období a s ním spojené práce, křesťanský kalendář a v tomto pevném rámci se střídají tragické i veselé události a také režimy. Čím víc ubývá koňských povozů a obdělaných polí, tím víc mizí řád a spojení s přírodou a náboženstvím a hrdinky mají čas řešit i to, co by si jejich babičky prostě nepřipustily. Marýna, která zažila "císaře pána, Masaryka i Hitlera", by na rozdíl od Fany nedumala nad tím, že "její vztah s manželem vyhořel". Pro všechny ale je nejdůležitější rodina, to ony jsou její páteří. 

Do života postav samozřejmě zasahují dějinné zvraty - obě války, nástup komunismu -, Klimecká ale popisuje především všednost. Stejný prostor přitom věnuje veselé historce jako úmrtí dítěte a hlouběji než pod chronologické líčení se nepouští. Nanejvýš text prošpikuje (občas barvotiskovým) moudrem typu "život bere i dává" nebo "každý má své trápení, ať je doba, jaká je", s propracovanějšími souvislostmi mezi jednotlivými hrdinkami se nenamáhá.

Dostála tak své poznámce o "poetické mozaice", pravděpodobněji si je ale prostě vědoma svých spisovatelských limitů. Klimecká není nejobratnější vypravěčka (její obratnost ubývá s každou další částí knihy) a místy její stylistika připomíná spíš dobrou slohovou práci než text hodný ocenění (kupříkladu v popisech: "Velké hnědé oči, kulatý obličej a kaštanové vlnité vlasy doplňovala její láskyplná, dobrosrdečná povaha."). Na obyčejný příběh o obyčejných lidech bez velkorománových ambic ale postačí. I když i o obyčejném životě lze psát neobyčejně dobře - vzpomeňte třeba na stejnojmennou novelu Karla Čapka.

Zvláštní odstavec si na závěr zaslouží jazyková redakce knihy, mizerné korektury totiž při čtení dost iritují. Nejde hnidopišsky o přehlédnutý překlep, ale o opakující se chyby v interpunkci (zejména před "a tak", "jako" a u oslovení), dokonce i hrubku ("co ty bestie německé vymysleli" sic!). A když je zmínka o Němcích: těžko by rodilý mluvčí vybízel skupinu dětí k posazení slovy "Setzen sie".

www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/243127-prilis-obycejny-zivot-maryny-g/

 

Prosté vyprávění o ženských z Valašska nic nepředstírá

4. září 2013  10:44

Vladimíra Klimecká toužila napsat příběh o svých milovaných horách. Díky Ceně Knižního klubu debutuje téměř v padesáti letech. Její román Druhý život Marýny G. je prostý, v dialozích vyprávěný nářečím i všedním oznamovacím tónem.

Jako by hory nesnesly příkrasy umělečtějšího jazyka, Klimecká se noří do dějin jedné rodiny žijící pod Bukovinami přímočaře.

Nepitvá příliš ani tragické události, o které není na horách nouze. Když Marýně zemře dcera, věnuje tomu jediný odstavec. Čas jde dál, je třeba zasít a sklidit, vymlátit a semlít, aby těch dětí nepomřelo víc. Matka to ví, na velký srdcebol není místo.

Kromě Marýny, podle níž se kniha jmenuje, pokračuje Klimecká přes líčení osudů její nejmladší dcery Růženy, která měla "pusu kropenatou, jako by se opalovala přes cedník", a k ostrému slovu nešla daleko: "Zato zadek mám jak z alabastru, pitomče!" 

Nejen války se na Bukovině podepsaly. Od víry v Boha, která dávala sílu ještě účastníkům první světové války, se i některé Marýniny děti odklonily a během té druhé světové se už obracely pro pomoc ke komunistické straně.

Druhý život Marýny G. Hodnocení: 65 %

Netušily, jaké konce jejich "doktor zadarmo a spravedlivý důchod" vezme. Po Růže přijde Josefka, ani s ní se osud nemazlil, příběh se proplétá a končí současnicí Fany. Tam, kde dřív chodily ženské s nůšemi či jezdily povozy tažené kravkou, tam se dnes míhají motorky.

Na první pohled je ta próza místy prostoduchá, lidová, doslovná. Zároveň je to však její plus, na nic si nehraje, postrádá velké ambice. Zasněně hledí na hory a prostě vypráví.

Autor: Klára Kubíčková

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/recenze-druhy-zivot-maryny-g-dix-/literatura.aspx?c=A130904_102452_literatura_ts