21.02.2015 22:51

Anton Pavlovič Čechov - VIŠŇOVÝ SAD

1. O čem hra je
2. Představení v Liberci
3. Inscenace Divadla na Vinohradech
4. Můj názor

1. O čem hra je

Zcela bez obalu přiznávám, že jsem nevěděla přesně, o čem hra je. Vyhledala jsem si proto potřebné informace, které zde uvádím. 

Višňový sad (rusky Вишнёвый сад) je divadelní hra Antona Pavloviče Čechova napsaná roku 1900. Hořká, sociálně kritická komedie (s prvky tragédie) o čtyřech jednáních. Hořká komedie, s tragickými i tragikomickými momenty byla poprvé uvedena v Moskvě 30. ledna (podle tehdejšího ruského kalendáře 17. ledna) 1904 k autorovým 44. narozeninám, půl roku před jeho smrtí. Višňový sad je posledním autorovým dílem, psal jej v době, kdy by těžce nemocen tuberkulózou.

Hra je obrazem zániku nižší ruské šlechty (např.: Raněvská, Gajev), tedy "starého Ruska" a krizí tradičních hodnot; rozmáhání nové, podnikatelské třídy (Lopachin), tedy modernosti, povrchnosti a dravosti; a svým způsobem i o příchodu ruského revolučního proletariátu. Zachycuje tedy období konce 19. a začátku 20. století na ruském venkově. Nedějová hra stojí na vnitřních monolozích postav, na zvratech, které se dějí "za scénou" ("mezi řádky"), na životních filozofiích jednotlivých postav a na dialozích o smyslu života.

POSTAVY

• Ljubov Andrejevna Raněvská – majitelka panství, odmítá přijmout realitu a rozloučit se s vlastním sadem, a tedy i se svým způsobem života. Ctí staré hodnoty a sentimentálním sněním se snaží zakrýt svůj prázdný život.
• Aňa – sedmnáctiletá dcera Andrejevny Raněvské, naivně očekává změnu svého života, která má přijít se stěhováním do města
• Varja – adoptivní dcera Andrejevny Raněvské, snaží se starat o zadlužené panství, i když touží vstoupit do kláštera, tak za Lopachina by se provdala docela ráda.
• Lopachin – dříve chudák, téměř bez financí, ale nyní podnikatel, jenž koupil višňový sad a nechal jej zničit, čímž zničil i rodinné vzpomínky Andrejevny Raněvské na dětství strávené na panství. Rychlému zisku obětuje i vztah s Varjou.
• Gajev – bratr Andrejevny Raněvské, nemá práci a cítí tedy vinu, že sestře finančně nepomáhá.
• Firs – velmi starý (87) oddaný komorník, který je velmi nemocen, umírá v domě, ve kterém je nedopatřením zapomenut.
• Péťa Trofimov – láska k Anně ho mění v poměrně aktivního člověka.
• Jaša – komorník chovající se povýšeně.

DĚJSTVÍ

Komedie má 4 dějství, každé z nich se odehrává na jiném místě:

1. dějství – dům Raněvské, pokoj, kterému se odjakživa říká dětský
2. dějství – na lavičce ve višňovém sadu, při západu slunce.
3. dějství – salón, v němž hraběnka Raněvská pořádá ples
4. dějství – opět v dětském pokoji, stejně jako 1. dějství

I. dějství

I. dějství se odehrává v noci, kdy se na své panství vrací po 6 letech paní Raněvské s dcerou Aňou. V salónu se setkávají všechny výše uvedené postavy. Obě vítané ženy přijeli právě z Francie, kam paní Raněvská utekla před vzpomínkami na smrt syna. Její malý synek utonul v řece na jejich panství měsíc poté co ovdověla. Celá tato událost je směsicí zármutku nad vzpomínkami a radosti ze shledání a návratu domů.

Na konci I. dějství se dozvídáme, že celý dům i sad je zadlužen a za několik měsíců má být dražba. Podnikatel Lopachin jim radí, aby sad pokáceli, pozemek rozparcelovali a pronajímali chatařům z Moskvy.

Všichni jdou spát se smíšenými pocity. Již svítá.

II. dějství

Druhé dějství se odehrává na lavičce v sadu, při západu slunce. Zde se dozvídáme více o charakteru postav i o jejich životních osudech. Na tomto místě se postupně vystřídají 3 skupiny učinkujících postav.

První na lavičku usedají někteří ze sloužícího prsonálu.

Ve druhé skupince figurují hlavně Raněvská, Gajev a Lopachin. Od nich se dozvídáme, že Raněvská neutekla z domova jen před vzpomínkami na synovu smrt, ale také před svým milencem. Smrt svého syna totiž chápala jako boží trest za to, že měla milostný poměr. Její milenec je však pronásledoval až do Francie, kde onemocněl a ona se o něj starala ve dne v noci celé tři roky. Když přišla o všechen majetek a odjela s ním a s Aňou do Paříze, okradl ji o zbytek peněz a utekl s jinou ženou. Proto se Raněvská rozhodla vrátit do Ruska. V této scéně se také ukazuje, že Raněvská není schopna rozumně zacházet s penězi a bezhlavě utrácí, ba přímo rozhazuje peníze, pokud u sebe nějaké má. Při rozhovoru s Lopachinem odmítá znovu jeho návrh k pronajatí pozemků chatařům, jediné reálné řešení, jak zachránit své panství.

Na scéně, jako třetí skupinka, zůstávají jen Trofimov s Aňou. Student Aňu přesvědčuje, že vedle jejich višňového sadu v Rusku existuje mnoho krásných míst. Tvrdí, že pokud se Aňa sama přičiní o svou budoucnost prací, čeká ji štěstí. Aňa uvěří jeho idealistickým myšlenkám a tím končí druhé dějství.

III. dějství

Je kratičké, všichni jsou zde shromážděni v salónu a čekají na výsledky prodeje jejich sídla v dražbě. Raněvská při té příležitosti, ač není co oslavovat uspořádala večírek s hudbou. Vše ale působí velmi uboze, protože Raněvská ztratila nejen peníze, ale i své společenské postavení, proto místo orchestru hraje židovská potulná kapela a pozvanými hosty jsou obyčejní místní vesničané.

Když se Lopachin s Gajevem vrací z dražby, dozvíme se, že panství koupil sám Lopachin. Má z koupě bezohledně bláznivou radost. Hlavně proto, že on sám vykoupil statek, kde jeho otec i děd tvrdě pracovali v poddanství, a kde on byl v dětství otloukán a považován vždy za neschopného.

IV. dějství

Se odehrává v den, kdy všichni obyvatelé musí opustit prodané panství. Z čechovových pozn. víme, že pokoje jsou již vystěhované a tak se nám evokuje pocit prázdnoty a stísněnosti. Situace je dost napjatá a všichni jsou nervozní. Po menších zmatcích při nakládání zavazadel se všichni loučí, opouští dům a zamykají.

úplný závěr je smutný až dojemný. Kvůli jednomu nezodpovědnému línému sluhovi zůstvává v domě, který je opouštěn na celou zimu, stařičký nemocný komorník Fris. Když zjistí, že na něj všichni zapomněli, unaveně si lehá a umírá.

Zdroj: https://ruslit.sweb.cz/echov-Viovsad.rtf.htm)

OBSAH

Ljubov Andrejevna Raněvská se s dcerou Aňou vrací z Paříže, kam odjely po tragické smrti syna Gríši. Návrat na rodné sídlo v ní probudil sentimentální myšlenky. Vrací se z důvodu nedostatku financí. Statek je natolik zadlužen, že je jen kousek před krachem, i přesto že se o něj svědomitě stará Varja, nevlastní dcera Raněvské.

Statek má být prodán i s krásným višňovým sadem, proto Varjin nápadník, podnikatel Lopachin, radí pronajmout pozemky sadu chatařům, ale jeho návrh se Raněvské a jejímu bratrovi Gajevovi vůbec nezamlouvá, odmítají rozprodat svou minulost. Na dražbě panství překvapivě koupí Lopachin a nechává višňový sad vykácet.

Panskou Duňašu nejprve požádá o ruku účetní Jepichodov (věčný smolař), ovšem po příjezdu paní Raněvské mu ji přebere sluha Jaša. Duňaša s ním prožije krátký románek.

Rodina se rozpadá, všem se změní jejich život. Varja se rozchází s Lopachinem, protože o ni již Lopachin nemá zájem. Raněvská a Gajev se, spolu s komorníkem Jašou, vracejí zpět do Paříže. Jaša se díky tomu zbaví panské Duňaši, a naivní Aňu láká nový život, respektive změna života.

Péťa Trofimov, student a bývalý učitel zesnulého Gríši, stejně jako Aňa věří, že Lopachin koupil panství jen dočasně. Hru ukončuje monolog nemocného komorníka Firse. Nevšimli si, že zůstal v domě určeném k demolici a tak zapomenut může jen čekat na nevyhnutelný konec.

JAZYK A STYL

Čechov ve hře užil techniku tzv. monologizace dialogů, dialogy postav se vzájemně rozestupují do samostatných monologů, a tak přestávají být svázány s promluvou partnera. Takové "dialogy" umožňují hlouběji nahlédnout do nitra postav a zároveň vyjadřují jejich vnitřní osamělost.

(Zdroj: Wikipedie)

 

CITÁT Z KNIHY:

Firs - (přistoupí ke dveřím, vezme za kliku) Zamčeno. Odjeli... (Sedne si na pohovku) Zapomněli na mě... No, to nic..., posedím si... Že si milostpán zase nevzal kožich a jel jenom v kabátě... (Starostlivě vzdychá) Jak se o něho nepostarám já... Jo, jo, nerozumné mládí! (Něco si mumlá, ale není mu rozumět) A život uteče, člověk ani neví jak... (Lehne si) Natáhnu se... Není už ve mně žádná síla, všechno je pryč, všechno... Já jsem holt kus dřeva! (Leží nehybně)

(Ozve se vzdálený zvuk jakoby z nebe, smutný a zmírající zvuk, jako když praskne struna. Nastane ticho a je slyšet jenom vzdálené údery sekerou do stromu)

 

2. Představení v Liberci

Hned na úvod prohlašuji, že toto představení se mi líbilo VELMI!

Divadlo F. X. Šaldy se rozhodlo zpracovat tuto inscenaci nečekanou formou – hlediště bylo umístěno na jevišti. Na jevišti sedí diváci na dřevěných nečíslovaných lavicích. Vejde se jich tam 137, přičemž kapacita divadla je mnohem větší. Režisér ale ujišťuje, že předplatitelské skupiny se vždycky posadí. Kromě přestěhování hlediště se jedná v libereckém divadle o klasické nastudování Čechovova Višňového sadu, jehož kritika společnosti je stále opodstatněná: 

„Višňový sad je hra o hodině mezi psem a vlkem, o hodině mezi třetí, čtvrtou ráno. Kdy noc ještě neskončila a den ještě nezačal. A to je základní téma Višňového sadu, přechod mezi dějinnými situacemi, kdy nějaká historická etapa končí a nová ještě nezačala. Je to vlastně téma, které prožíváme my taky.“ 

„Diváky jsme posadili na jeviště, vtáhli jsme je do místa, kde se komedie odehrává, jakoby přijeli na panství s postavami. A pokud se odehrává v exteriéru, otevřeme divákům pohled do prázdného hlediště. Nic nám tak dokonale nenahradí zanikající starou krajinu jako pustý prostor hlediště krásného starého divadla. Pozor, nejde o samoúčelný experiment. Chceme v tomto ojedinělém případě využít dokonale ojedinělý neobyčejný prostor, pro ojedinělý a neobyčejný text.“

Hlediště na jevišti

Režii inscenace má v rukou Ivan Rajmont. Zvolil překlad Leoše Suchařípy. Na scéně Martina Černého a v kostýmech vytvořených Martou Rozskopfovou hrají:

 

Raněvská, majitelka panství	MARKÉTA TALLEROVÁ
Aňa, její dcera	KAROLÍNA BARANOVÁ
Varja, její adoptovaná dcera	VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
Gajev, její bratr	VÁCLAV HELŠUS
Lopachin, podnikatel	MARTIN STRÁNSKÝ
Trofimov, student	JAKUB ALBRECHT
Simeonov-Piščik, statkář	JAROMÍR TLALKA
Charlotta, guvernantka	JANA STRÁNSKÁ
Jepichodov, účetní	JOSEF JELÍNEK (původně Tomáš Dianiška)
Duňaša, panská	JANA HEJRET VOJTKOVÁ
Firs, komorník	JAN SKOPEČEK (za Jindřicha Khaina)
Jaša, mladý sluha	TOMÁŠ VÁHALA
Kolemjdoucí	JAKUB KABEŠ

Popleteného Jepichodova místo Tomáše Dianišky, který je toho času na pražské Palmovce, hraje Josef Jelínek. Firse, komorníka, místo zemřelého Jindřicha Kaina ztvárnil populární Jan Skopeček.

Višňový sad  je divadelní hra Antona Pavloviče Čechova napsaná roku 1903. Komedie je obrazem zániku "starého Ruska" s jeho feudálními resentimenty, rozpadu, hodnot staré kultury života a také neodvratného a drtivého nástupu nové třídy, tehdejších “nových Rusů“.   

Otázku, zda psal Čechov komedie, nebo vážná dramata, rozřešila nejlépe inscenační tradice jeho her. Je v nich totiž obojí a těžko bychom hledali autora schopnějšího dotknout se života ve všech jeho rozporuplnostech: kráse, křehkosti i nostalgii a smutku. Čechovovy postavy jsou směšné, jejich počínání a osudy vážné a dramatické.

Višňový sad je velkou hereckou příležitostí pro ženskou část souboru, zejména pro představitelku Raněvské. Její návrat z Paříže na rodinné panství je srážkou sentimentu se skutečností a minulosti (starého světa) s budoucností (s novým světem, který přichází). Idylická doba rodinné historie je pryč, peníze docházejí, a protože rodina nedokáže a možná ani nechce pochopit nový nastupující svět, stojí před nutností rozprodávat majetek, s nímž se však nedokáže rozloučit. Zejména starý višňový sad má pro Raněvskou i jejího bratra Gajeva hodnotu, která se nedá vyčíslit. I v tom lze vidět výrazný průnik s dnešním světem: Jsme schopni bránit hodnoty, které se nadají vyčíslit penězi?

Čechovovy postavy si se svou nutností volby poradit nedokáží, nám nezbývá nic jiného než pokusit se odpovědět si každý sám za sebe. Ať už jako diváci Višňového sadu, nebo jako aktéři svých skutečných životů.

V Liberci chtěl Ivan Rajmont, jak vysvětluje, dostat diváky víc do děje: „Režisér Jan Grossman říkal, že nikdo jiný na světě nepopsal s takovou něhou tolik lidské krutosti A řekl to o Višňovém sadu. A o Čechovovi. My jsme chtěli, aby to bylo autentické a syrové. Jeviště, které je bez kulis, nemá takové to divadelní kouzlo, ale vidíte do jeho střev, nejlépe zachycuje atmosféru rozpadajícího se sídla. Posadili jsme diváky na jeviště prostě proto, aby byli uprostřed toho dění, s těmi herci,“ vysvětluje Ivan Rajmont, podle kterého tak diváci nejsou vzdálení za jakousi čtvrtou stěnou.

Důležitou roli ve scénografii Martina Černého hraje opona, v počátku i ve finiši stažená, postupně se rozevírá a ve druhém jednání herce vidíme na druhém a třetím balkoně, rekvizity, jako pistole, točící se mlýnek a podobné věci, zůstávají na jevišti.

Ocitneme se v rodině, jejíž vnitřní i vnější vztahy pozvolna poznáváme spolu s tím, co dělají lidé od věků dodnes, s přetvářkou, vytěsňováním nepříjemného, skrýváním úzkostí, zavíráním očí před realitou okolního světa, útěkem do snů, falešných představ i nadějí. Všichni v této hořké komedii nějak milují někoho, kdo zrovna nemiluje je.

Každý rozpad na světě je doprovázen vznikem něčeho nového, nečekaného, obávaného, něčeho, co ještě nemá jméno, ale neodvratně se to blíží.

Každý zánik je doprovázen zrozením. Tak se hýbe svět. Tedy dokud se hýbe. Čechov v této posmutnělé a někdy i posměšné komedii zachytil právě tento děj, který provází lidstvo po celé jeho dějiny a bude ho provázet až do definitivního zániku. Zachytil jej mistrovsky a to je důvod, proč se jeho hra stala trvalou hodnotou světové kultury.

Višňový sad liberecké divadlo uvádí v rámci čechovovského projektu takřka současně s komedií ruské spisovatelky Ludmily Ulické Ruská zavařenina, která je volným pokračováním Čechovovy hry po sto letech. Její autorka se právě na Višňový sad odvolala jako na předobraz své komedie. V této souvislosti vzniká úžasný prostor pro vaše osobní přemítání o tom, jak to na světě chodí dnes. Co se změnilo?

***************************************************************************

Markéta TALLEROVÁ, Václav HELŠUS

Martin STRÁNSKÝ, na balkóně Markéta TALLEROVÁ

Tomáš VÁHALA, Jana HEJRET VOJTKOVÁ

Markéta TALLEROVÁ, Jakub ALBRECHT

Václav HELŠUS, Karolína BARANOVÁ, Veronika KORYTÁŘOVÁ

Václav HELŠUS, Veronika KORYTÁŘOVÁ

Karolína BARANOVÁ, Jakub ALBRECHT

Markéta TALLEROVÁ, Martin STRÁNSKÝ

Veronika KORYTÁŘOVÁ, Martin STRÁNSKÝ

Fotky z webu Divadla F. X. Šaldy

Komorníka Firse ztvárnil populární Jan Skopeček, místo zemřelého Jindřicha Kaina

***************************************************************************

Recenze na webu Kruh autorů liberecka:

https://www.kruhautoruliberecka.cz/?p=2443

***************************************************************************

3. Inscenace Divadla na Vinohradech

Recenze podle mě dost výstižná:

Čechov se dá dělat na tisíc způsobů, protože to přece každý už zná. Režisér Vladimír Morávek rád aranžuje, dělá si svou verzi – a myslete si o tom, co chcete, jako by vzkazoval divákům. V Divadle na Vinohradech jde o pohled tvrdě karikaturní. Morávek prezentuje oprýskané panoptikum figurek, jejichž společný jmenovatel není melancholie a setrvávání v bludném zajetí iluzí, ale rovnou jejich zbytečnost, jestliže jenom vzdychají nebo žvaní o životě. Panoptikálnímu „loutkismu“ odpovídá i to, že postava Charlotty-kabaretiérky cituje scénické poznámky, kdyby snad někomu nebylo jasné, kdo odchází a přichází na jeviště. Sošnou trpící Raněvskou Dagmar Havlová zahrála obdivuhodně, i když jsem se neubránil pocitu, jak by postava mohla působit ještě sugestivněji, kdyby tato vynikající herečka nebyla sešněrována režijní ego-koncepcí. To samé Gajev Viktora Preisse. Firse v podání Ilji Racka režisér ohýbá stářím ještě víc k zemi, aby zdůraznil ten absolutní mezibod mezi odchodem starého času a nástupem nového. Lopachin Martina Stropnického mě dostal. Tím, jak nehraje toho nenápadného selfmademana vzadu. Na jeviště přichází vlezlý, zcela nepokrytě manipulující kšeftsman dneška. Hajzlík, který vítězí, protože je slizký. Ještě k tomu div že nešišlá a své tělo neukroutí vejpůl. V melancholickém Morávkově panoptiku se právě v této skvěle interpretované postavě odráží pocit dneška a jeho nastupujících beznadějí. Děláme však proti tomu něco? (Kromě tisíce řečí a útěků do iluzí.)

Michal Novák

www.i-divadlo.cz/blogy/michal-novak/visnovy-sad-v-zanru-loutkismu

Višňový sad v Divadle na Vinohradech, foto z Internetu

***************************************************************************

4. MŮJ NÁZOR

Moje níže uvedené poznámky se nezakládají na žádné odborné znalosti či hlubokém porozumění Čechovovu dílu. Poznamenávám si své čistě subjektivní dojmy a názory, ve kterých se mohu mýlit.

Mohu porovnávat s inscenací Višňového sadu z Divadla na Vinohradech, kterou jsem shlédla z TV záznamu o den dříve. (Divadlo na Vinohradech v Praze. Režie: Vladimír Morávek, hrají: Dagmar Havlová-Veškrnová, Jiřina Jirásková, Viktor Preiss, Pavla Tomicová, Martin Stropnický, Lucie Juřičková, Svatopluk Skopal, Andrea Elsnerová, Pavel Batěk, Ilja Racek, Martin Zahálka, Jiří Dvořák, Jiří Žák a další. Hra měla premiéru 5. února 2008).

Celkově se mi líbilo více představení v Liberci. Nápad s hledištěm na jevišti je originální a nezvyklý, umocnil zážitek z představení.

Raněvská v podání Markéty Tallerové se mi líbila více. Nejen proto, že Tallerová je sošná a krásná, dáma každým coulem, ale také podle mého názoru zdařileji vyjadřovala původní záměr Čechova – ženy, která chce žít způsobem, který zná a na který je zvyklá, ve světě, který je jí blízký a ve kterém se cítí pohodlně. Odmítá si připustit nutnost změn. Markéta Tallerová zdařile ztvárnila místy bezstarostnost, místy lehkou zmatenost. Nejedná rozumně, když dává celou peněženku tomu, kdo jí prosí o několik drobných, ale je na takové jednání zvyklá a nechce ho měnit, přestože kvůli dluhům musela prodat dům ve Francii a nyní ze stejného důvodu přichází o panství, ke kterému ji vážou vzpomínky na dětství a višňový sad. Ve srovnání s títmo výkonem byla paní Dagmar Havlová-Veškrnová až příliš patetická, i když uznávám, že jí to také valmi slušelo.

Co se týče jejího bratra Gajeva, pan Helšus ho hrál skvěle, (ostatně patří k mým stálým oblíbencům v libereckém divadle), ale Gajev v podání Viktora Preisse se mi vryl do paměti hlouběji. Gajevův sklon k prázdným projevům a řečnění se mi zdál v podání pana Preisse vtipnější.

Lopachin. Je to bezesporu jedna z hlavních postav hry. Nedovedu se rozhodnout, které ztvárnění považuji za lepší. Na Vinohradech se v této roli představil Martin Stropnický. Na webu i-divadlo o něm uživatelka Agneska napsala samou chválu: "Úplně jsem propadla výkonu M.Stropnického - svého Lopachina, jako ostatně nejdůležitější postavu hry formuje z úlisného, přihrbeného otloukánka k triumfálnímu vlastníkovi. To on symbolizuje novou, nastupující dobu Ruska. Pro mě rozhodně nejlépe zahraná postava inscenace." Uznávám, že posun té postavy byl v jeho podání zřetelnější, ovšem mně bylo protivné podivné pitvoření a šišlání, se kterým Lopachina hrál. V Liberci byl Lopachinem Martin Stránský. Hrál civilněji, uvěřitelně, ale v jeho podání jsem neviděla žádný vývoj postavy.

Dcera Raněvské Aňa byla pro mě srozumitelnější v Liberci. Karolína Baranová je skvělá skoro ve všem, kde hraje. Její Aňa je 17 letá dívka, která se chce bavit, flirtovat a koupat se s Trofimovem a láká ji život ve městě. Podle toho se chová, je přirozená. Na Vinohradech hrála Aňu Andrea Elsnerová. Její postavu jsem po prvním shlédnutí moc nepochopila. Její věty pronášené podivnou dikcí, které kladly důraz nevím na co mě mátly. Možná to byl režijní záměr, protože něco podobného jsem rozeznávala v projevu Dagmar Havlové – Veškrnové a nazvala jsem to patetismem.

Varja Pavly Tomicové (Divadlo na Vinohradech) se mě dotkla více, měla pro mě tragičtější rozměr. I v prostoru omezeném deklamováním předepsaných vět podle přání režiséra nastínila hloubku své postavy i její tragiku. Nevlastní dcera Raněvské, která oddaně slouží rodině a svou "mamičku" i nevlastní sestru Aňu má upřímně ráda, sama však žádné osobní štěstí nepozná. Všichni ji už dva roky škádlí kvůli svatbě s Lopachinem, on se však nemá k tomu, aby ji skutečně požádal o ruku. Varja Veroniky Korytářové v Liberci nebyla špatná, onu oddanost matce a sestře dávala najevo také přesvědčivě, stejně jako starost o panství. Ve ztvárnění vztahu k Lopachinovi šla dokonce ještě dál, neváhala se před ním svléknout do spodničky, přesto jsem tu hloubku její tragédie nepocítila tak, jako u Tomicové. A nebylo to jen proto, že mi Korytářová připadala na tuto roli příliš atraktivní (jakkoli to zní jako hodně povrchní názor).

Komorník Jaša, který se už už třese na život v Paříži a pohrdá svou domovinou tak, že se ani nechce přivítat či rozloučit s matkou, která na něho čeká v kuchyni – Tomáš Váhala byl v této roli skvěle odporný a uvěřitelný. Při posuzování této postavy dávám přednost libereckému ztvárnění před vinohradským Pavlem Baťkem.

Postava guvernantky Charlotty se v obou inscenacích dost lišila. Zatímco v Divadle na Vinohradech ji hrála Jiřina Jirásková a její Charlota uváděla každé dějství, občas dokonce divákům vysvětlovala děj a v úvodu zpívala šanson. Hrála ji důstojně, jak se na dámu pokročilého věku sluší. Kdoví proč do své role vkládala německá slova ("Meine Damen und Herren"). Naproti tomu v Liberci Charlottu ztvárnila Jana Stránská. Nevím přesně, kolik jí je, ale odhaduji maximálně 30. Její guvernantka je tedy plná energie, neposedná, v začátku druhého jednání dokonce vyšplhala do výšky po dvou širokých stuhách a předváděla na nich cirkusové akrobatické kousky.