Václav HELŠUS
Článek z Libereckého deníku
Václav Helšus: V LSDown jsem se vrátil do svého hippie mládí
V mládí četl knihu Timothy Learyho Záblesky paměti, s mladšími kolegy z činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy na její motivy volně nazkoušeli hru LSDown. Herec Václav Helšus v rozhovoru vzpomíná na své mládí, experimentování s lehkými drogami, ale i fotbal, ke kterému se vrátil ve své roli rozhodčího v úspěšném představení Šťovík, pečené brambory. Po sedmadvaceti letech také oprášil roli hejtmana v Gogolově inscenaci Revizor.
LSDown
V poslední době jste hodně překvapil rolí ve hře Divadla F. X. Kalby LSDown. Kdy vám tuto roli mladí herci nabídli? Čím je vám tato hra blízká?
Když mě v šatně při zkoušení jiné inscenace oslovil Tomáš Dianiška, autor většiny textů, předloh pro naše mladý (Divadlo F. X. Kalby), jestli bych s nimi nechtěl hrát v nově připravované inscenaci LSDown, která vychází z knížky Záblesky paměti od Timothy Learyho, byl jsem velmi potěšen. Nicméně hned jsem se odebral do svého nedalekého domova a za čtvrt hodiny se vrátil s touto knihou, kterou jsem rok a půl před tím přečetl. Kluci, když ji viděli, zařvali „Ty seš náš!". Byli překvapení a zároveň nadšení podobně jako vy.
Když jste tu knihu četl, napadlo vás, že by Learyho příběh šel zdramatizovat?
V době, kdy Leary svou knihu vzpomínek psal, jsem já byl mladý hipík a na vlastní tělo jsem požil nějaké psychedelické látky, o kterých ta hra je. Vždycky se mi při tom udělalo špatně, takže do dneška mám od těchto drog pokoj. Nicméně ta doba volnosti a nových otevřených společenských oken, v mém případě jóga a studium východoasijského stylu. To všechno probíhalo v době mé emigrace v Anglii v letech 1968 1969. Byl jsem tedy stejný mladík jako moji nynější kolegové.
Takže jste se v této hře tak nějak vrátil do svého mládí?
Osobně v inscenaci hraji otce Learyho a druhou roli, která se pro nás pracovně nazývá ďábel. Jsem rád, že mohu vystupovat v takovém představení. Obloukem jsem se vrátil k něčemu, co mě v mládí velice inspirovalo. Tedy ke světu svobody, někdy až absurdnímu. Teď jsem to mohl zúročit v LSDown. Tato hra zároveň ukazuje i na nebezpečí absolutní svobody. Nepřišel jsem do úplně neznámého světa. Spolupráce s mladými kolegy mě určitě nabíjela energií.
Do mládí se vlastně vracíte i v další hře, která má v Malém divadle velký úspěch. Mám na mysli nejen fotbalovou komedii Šťovík, pečené brambory.
Dá to práci, ale herec má povinnost zůstat stále mladý. Tělo stárne a srdci a rozumu se otvírají nová a nová hrací pole. Netýká se to jen herců. Právě proto tomu rozumí i širší divácká obec.
Vy jste také v mládí hrával fotbal, že ano. I to jste zúročil v roli rozhodčího? Hodně vám asi také pomohl happening na utkání Slovanu.
Je to stejné jako v divadle. Když čekám ve fotbalové šatně, cítím to stejně jako před představením. Jakmile vběhnu na plac, nervozita je pryč. Chtěl bych k tomu podotknout a poděkovat managementu Slovanu, který nám tam připravil pěkné antré. Nikdo na nás nebyl protivný, nikdo se nedivil, co tam vlastně děláme. Rozuměli jsme si. Myslím, že je to vidět i z fotek.
Šťovík, pečené brambory diváci přijímají velice dobře, už je to nějakou dobu, co byla premiéra a docela často ještě míváte vyprodáno. Čím si myslíte, že to je? Chodí na představení i dámy?
Měli jsme trochu obavy, jestli na naše představení, které je z prostředí sportu, budou chodit ženy. Jsme příjemně překvapeni. Na posledních dvou reprízách dokonce dvě řady vstávaly a dělaly nám mexické vlny při děkovačce. Pravidla sportu se hodně podobají pravidlům lidského života, a to i divákům, kteří nejsou přímo fandové fotbalu, umožňuje rychlý vstup do děje, který se týká vztahů mezi lidmi ve vypjaté situaci. To dramatik Zoltán Egressy vystihl velice dobře. Hlavní postavou na jevišti je žena Mariana, ačkoliv na place vůbec nevystupuje.
Je to velice chytrá a rychlá hra. Možná, že rychlejší než samotný fotbal a jsem rád, že ji mohu hrát se dvěma chytrými a rychlými kolegy Martinem Poláchem a Ladislavem Duškem. Jeden bez druhého nemůžeme být.
Šťovík, pečené brambory
Po sedmadvaceti letech jste oprášil svou roli hejtmana ve hře Revizor. Vidíte nějaké rozdíly v uvádění této hry? Přeci jenom je to více jak čtvrt století.
Před sedmadvaceti lety pro nás bylo „jednodušší" hrát tuto hru, protože vtipy a narážky přijímali diváci jako přímé útoky na totalitní režim, který představovali komunisté a v tomto případě Rusové. Musím říct, že miluju staré ruské klasiky. Většina z nich znala duši člověka líp než jejich francouzští učitelé a nebáli se pojmenovat zlořády své doby.
V čem to podle vás bylo jednodušší?
Do dneška mi nejde do hlavy, jak vůbec takový Revizor mohl být v tuhém samoděržaví inscenován na první scéně v Petrohradu. Bez toho, aby jejího autora zavřeli. N. V. Gogol přímo pojmenovává ty nejtěžší zločiny lidské společnosti, se kterými se setkáváme až do dneška. Jen forma se mění. Když inscenujeme Revizora dnes, víme, že se dotýkáme těch samých věcí, ale v mnohem rafinovanější a jemnější podobě. V naší současné inscenaci jsme se snažili zaměnit slova kupec za podnikatele a podobně, ale rychle jsme z toho ustoupili, protože ta hra je tak silná, že to není třeba. Každý se tam sám najde.
Co vás na Revizorovi baví?
Je tam jeden takový fór, který jsem si našel já, když jsme hru začali zkoušet, byla mezi námi taková diskuze, že v celé hře vystupují příšerné kreatury, odsouzeníhodné typy lidí, že z toho vlastně může padnout na diváka pouze smutek, deprese z celkového stavu současné společnosti. Je tam jeden hlavní optimistický prvek, hrdina osvobozující smích diváků. Smích je ta naděje a podle několika posledních repríz, kdy se diváci nejenom smějí, ale přímo i chechtají, to s námi nevypadá ještě tak špatně.
Revizor
Teď zkoušíte novinku Listopad. O jaké představení jde, koho byste na něj pozval?
Novou inscenaci, kterou připravujeme pro příští sezónu, jsme začali už tento měsíc. Na první čtené zkoušce jsme nemohli ani hru pořádně dočíst, jak jsme se všichni smáli. Autorem hry je David Mamet, dělal například scénář k filmu Vrtěti psem. Listopad pojednává o zpackaných volbách, ačkoliv se odehrává v oválné pracovně Bílého domu ve Washingtonu, má velmi blízký vztah k našemu prvnímu pokusu o přímé prezidentské volby. Teprve to začínáme zkoušet, ale je to propracované. Americká schopnost přímo rovně se vyjadřovat je osvobozující, je nečekaná a pro mě radostná.
Listopad
Autor: Hana Langrová
Králova řeč
Hodinový hoteliér
Mně osobně pan Helšus velmi utkvěl v paměti ve hře Svatý komediant František, kterou jsem viděla v červnu 2009 na Malém divadle.
Svatý komediant František
Svatý komediant František
liberecky.denik.cz/kultura_region/komorni-inscenaci-tahnou-vaclav-helsus-a-marek-syk.html
Fotografie pocházejí z webu libereckého divadla a jedna ze stránek Libereckého deníku
***
Komorní inscenaci táhnou Václav Helšus a Marek Sýkora
15.10.2008
Hromady papírových krabic, tubusů, hadry, krabice od vína, nákupní vozík, pár prken – to jsou hlavní prvky dekorace nové inscenace činohry libereckého Divadla F. X. Šaldy Svatý komediant František. Nový kus se hraje v Malém divadle. Premiéru zhlédli diváci na konci minulého týdne.
Jakoby chtěla autorka scény a kostýmů Jitka Moravcová zasadit hru o svatém, leč plebejském Františkovi, do prostředí smetiště moderní doby. Vždyť co jiného dnešní spotřební globalizovaná společnost produkuje než horu odpadků, v nejlepším případě pouze papírových?
Inscenaci vévodí pohyblivá scéna
Režisér Petr Palouš spolu s výtvarnicí a herci ovšem využívají prvky moderního smetiště jako stavební kameny nejrůznějších prostředí (z krabic se dá postavit třeba věž), a tohoto principu využívají beze zbytku. Scéna, která je v neustálém pohybu, tak provokuje diváka k vlastní představivosti.
Hru napsal italský komediograf Dario Fo a oživuje v ní méně známé epizody ze života Františka z Assisi. Příběh zkratkovitě zobrazuje celý jeho život, včetně smrti, na níž by chtěl leckdo vydělat.
Svatý František vystupuje v kusu jako kejklíř, jako obyčejný, omylný a chybující člověk, ovšem s velkou láskou a pochopením k lidem a vůbec všemu živému. Jeho příběh tak i po mnoha staletích slouží k úvahám o smyslu lidského konání a připomíná základní životní hodnoty, které s dnešním hromaděním věcí nemají pranic společného.
Diváci hru sledují ze dvou stran, přičemž hrací prostor ohraničují dvě dřevěné stavby, které představují třeba trůn nebo hradby.
Tak, jako se neustále v něco jiného proměňuje scéna, je dynamické i herectví Václava Helšuse a Marka Sýkory, kteří se v roli Františka střídají. Helšus se v podobném textu cítí jako ryba ve vodě, může tu uplatnit vlastní mudrování, humor i navazování kontaktu s publikem. Vtipně tvůrci využili zkušenosti Marka Sýkory s loutkovým divadlem, neboť i neživé věci zde ožívají a jednají jako živí lidé.
Autor: Zuzana Minstrová