Simon Mawer - Skleněný pokoj

Simon Mawer: Skleněný pokoj, přel. Lukáš Novák, Kniha Zlín, Zlín 2009, 391 stran

***

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohat­ství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje ne­smírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (po­dobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout čes­koslovenskou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestiž­nější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.

***

Román britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj se odehrává z velké části v Brně. Charismatický spisovatel – původně profesor biologie – napsal román z českého prostředí plný vcítění, nadhledu i lehkosti. Právem byl za knihu nominován na prestižní The Man Booker Prize.

Mawer si pro svůj román pečlivě nastudoval české dějiny, kulturu i jazyk. Objevování zcela neznámých jazyků – češtiny a němčiny – pro něj bylo dobrodružstvím. V rozhovoru pro stránky věnované The Man Booker Prize líčí, jaké bylo jeho nadšení, když na své pouti slovníkem zjistil, že „pokoj“ neznamená jen „místnost“, ale také „klid“ a „mír“. Mawer tvrdí, že aby mohl člověk napsat slušný román, musí být do jazyka zamilován: „Musíte cítit jeho strukturu mezi prsty, modelovat ho jako hlínu, lámat jako mramor.“

Před patnácti lety Mawer poprvé vstoupil do funkcionalistické Vily Tugendhat. Její genius loci ho nutil se sem opakovaně vracet. Obdivoval strohou, ale nikoliv neosobní čistotu neobyčejně pojaté rodinné vily a před očima se mu rodil námět na román. Vila Tugendhat (v románu se jmenuje Vila Landauer) a pohnutý osud jejích obyvatel se stala páteří románu.

Plod erotického jiskření
V Mawerově knize se vila zrodila v létě roku 1929 v myslích architekta Reinera von Abta, Viktora a Liesel. To léto se v Benátkách tu a tam na zdech objevila krvavá svastika. Předtucha zkázy však v očích Reinera, Viktora a Liesel zdaleka nenabrala tak skutečný tvar jako stavba, která uzrála jako plod erotického jiskření těch tří. Bylo to setkání plné dvojsmyslných narážek. Zato architektova modernistická vize byla jasná a uměřená. Vila bude mít striktně strohé obrysy a tvar montážní haly. A hlavně žádné ozdoby, ornamentky, okrasy.

„Ornament je zločin“, prohlásil Loos, guru moderního hnutí. Architekt vily Tugendhat – Landauer byl architektem světla, prostoru a formy. Toužil vyvést člověka z jeskyní a nechat ho létat. Nabídnout mu skleněný prostor, Glasraum: „Der Glasraum, der Glastraum, jediným písmenkem se jedno měnilo v druhé, Skleněný prostor se stával Skleněným snem, snem, který se hodil k atmosféře nového státu, v němž žili, státu, kde nebylo podstatné, kdo je Čech, kdo je Němec a kdo Žid, kde vládla demokracie a kde věda a umění společně usilovaly o to, aby přinesly štěstí všem…“

Křehké modernistické doufání
Ve Skleněném pokoji se zrcadlí všechen lesk a bída první republiky. Přepych a pompa prvorepublikových dýchánků tu hýří všemi barvami podobně jako v Menzelově filmovém zpracování Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Mawer zachytil esenci – nebo alespoň romantickou představu - o náladě, která se nesla mladou republikou. Směsice přežitků a upjatosti z časů mocnářství se prolíná se závanem modernistického toužení po čistotě, pokroku a prosvětlení. Také architekt Vily Tugendhat toužil najít zcela nový výraz – propojit budovu s venkovním prostorem, nechat ji vznášet a levitovat zahradou. Bez předsudků, bez břemene minulosti, bez tíže z budoucnosti.

Lidé, kteří ještě nezažili druhou světovou válku, věří v pokrok jako nástroj zlepšení lidského údělu. Smetánka, mezi kterou modernisticky smýšlející Viktor a Liesel patří, je sečtělá a vzdělaná. Chybí jí však schopnost nahlédnout, v jaké bavlnce žije. Nepřipouští si, že první republika je křehká jako právě vyfouklá skleněná bublina. Také první republika doufala, že lze začít s čistým štítem a spět k dokonalosti. Místo letu bájného fénixe z popela proletěl komínem jen smrtelný kouř z jeho spáleného těla.

Zatímco první republika je Mawerovýma očima lyrickým obdobím rozletu s tragickým koncem, komunismus je těžkým epickým vystřízlivěním, tvrdým dopadem na zem. Nejdřív si tu Rusové ustájí koně, později komunisti v teď už „erární“ vile zřídí taneční školu a ozdravovnu. Historie se opakuje – ikonoklastické řádění pracujícího lidu v nadčasově ušlechtilé stavbě je barbarským nájezdem privilegovaných vrstev do římské vily – jen v jiných kulisách.

Milování před ohnivou stěnou
V chladné průzračnosti Skleněného pokoje, v konfrontaci s nadpozemskou krásou ohnivé onyxové stěny při západu slunce se na povrch derou city a projevy od božských až po animální. Chladné a strohé racionalistické linie Skleněného pokoje kontrastují s teplou živočišností Lieselina těhotenství. Skleněný pokoj funguje jako zvětšovací sklo, nic se zde neschová, neutají. A někdy to, co bylo odhaleno, nabere obřích rozměrů. Zde se Viktor s Liesel milují. Zde se miluje Viktor s Katou. Zde dá Hana průchod svým citům, které chová k Liesel. Tady Hana prostituuje před esesákem, který nechá poslat do plynu jejího manžela; před mužem, od kterého zažije nejhorší ponížení svého života, jež zaseje do jejího lůna zárodek dítěte, ve které již nedoufala, dítěte, o kterém si v koncentráku může nechat leda zdát.

Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel, je vůbec asi nejzajímavější a rozhodně nejživotaschopnější postavou. Fantasticky inteligentní a pohotová Hana, mondéna v kloboučku z červené plsti zdobeném červeným perem, čerpá životní energii a rouhačské uspokojení z porušování tabu všeho druhu a trhání přísně zakázeného ovoce. Hana se smíchem „křehkým jako právě vyfouklé sklo“, femme fatale tvrdá jako diamant. Hana, která pózovala nahá Drtikolovi. Jako nahou ji malovala polská malířka Tamara de Lempicka. Hana, téměř všehoschopná žena bez zábran a předsudků. Náruživá dryáčnice navazující sexuální kontakty s muži i ženami z řad prvorepublikové inteligence, židů, nacistů i komunistů.

Vila jako mlčenlivý svědek
Kniha je rozčleněna do krátkých kapitol-obrazů s přiléhavými názvy: Láska, Extáze, Ztráta, Koda, Anšlus, Setkání… Ač je román bohatý na postavy a příběhy, Skleněný pokoj – der Glasraum, hlavní místnost ve vile Tugendhat se slavnou onyxovou stěnou – je jakýmsi kotvištěm, kam se všechny dějové linky sbíhají a odkud se zas paprskovitě rozbíhají. Zde se odehraje vše zásadní, sem se upínají vzpomínky těch, kteří tudy prošli. Skleněný pokoj je jako sfinga, chladný a mocný stoický svědek transcendentálního stoupání k výškám, oportunistického ohýbání ve jménu prospěchu či zbabělosti, smršti lásky a nenávisti a konečně úlevného balzámu odpuštění.

© Anna Dytrtová

https://www.iliteratura.cz/Clanek/26569/mawer-simon-skleneny-pokoj

***

Psát o válce a lásce je takřka zárukou úspěchu. Tedy když to umíte –jako Simon Mawer, který děj své knihy zasadil do brněnské vily Tugendhat.

Vila Tugendhat | foto: ISIFA/Jiří Skupien

O románu Skleněný pokoj se bude hodně mluvit. Nejen proto, že se ocitl v nominacích na nejvýznačnější literární ocenění na světě, britskou Man Bookerovu cenu, ale i proto, že je v podstatě český – tedy spíš moravský.

Napsal ho britský spisovatel Simon Mawer a inspirací mu byla brněnská vila Tugendhat, zejména její skleněný pokoj. Der Glassraum. V němčině je to přesnější, protože fascinující místnost s onyxovou stěnou a zásuvnými celoplošnými skleněnými okny navrhl roku 1928 pro novomanžele Tugendhatovy německý architekt Mies van der Rohe.

I když Mawer v anglické verzi podobnosti mezi vilou Tugendhat a románovou vilou Landauer rozostřil, v té české se zásahem překladatele stalo z anonymního Města konkrétní Brno. Autorovi tahle změna trochu vadila, ale na druhou stranu: až na drobné, záměrné odchylky odpovídá architektura, brněnské reálie i historie vily.

Je to výzva, psát román o něčem na první pohled tak mrtvém, jako je budova. Ale z kontrastu těží autor dynamiku. Zatímco venku běsní politická bouře, lidé odcházejí a přicházejí, rodí se a umírají, uvnitř zdánlivě vládnou tytéž čisté linie, racionalita a harmonie.

Skleněný pokoj, nadnášený světlem a prostorem, je "oázou klidu, hrází proti zjitřeným emocím". Podvečerní slunce ho rozzáří do ruda na počátku dvacátého století stejně tak jako na jeho konci. Jako by se nic nezměnilo. Přitom se změnilo téměř vše.

Pokrok nadějný i zvrácený

Na kolaudačním večírku své nové vily vychvaluje úspěšný automobilový továrník Viktor Landauer nové skleněné domovy, ty průzračné obaly vyplněné průzračnými životy. Jenže i Skleněný pokoj má svá tajemství a jeho obyvatelé své vášně. Možná právě moderní bydlení s sebou nese i moderní pojetí vztahů, jaksi uvolněnějších, emancipovanějších.

Landauerovi jakožto smíšený pár (Viktor je Žid, jeho žena Liesel oficiálně křesťanka, ale víceméně obaateisté) zosobňují sebevědomí mladého československého státu, víru v technický a duchovní pokrok, ve vlastní schopnosti. Nelpí na minulosti, rase, vyznání ani jazyku, mluví stejně dobře česky jako německy.

Němčina i germanismy vytvářejí jakousi druhou melodii románu, který oslnění budoucností trochu problematizuje. Autor v něm naznačuje paralelu mezi pokrokem a fašistickou ideologií, která také chtěla změnit dosavadní pořádek a uskutečnit své radikální vize. Jen s jinými cíli a jinými prostředky.

 

Vila Tugendhat: dům, který psal dějiny. A o kterém se píšou romány Seznamte se se stručnou historií slavné stavby.

V boji s nacismem Landauerovi a Československo prohrávají. Vila, která se v předválečných letech blýskala večírky se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou či herečkou skandálního filmu Extase Hedy Lamarr, se stává dějištěm charitativních akcí pro židovské uprchlíky po anšlusu Rakouska.

Později zde nacisté mají laboratoř pro výzkum rasové otázky, Sověti drží své koně a komunisté zřizují rehabilitační středisko. Jedna z nejlepších scén románu je ta osvobozovací: vyprahlé ženské oddíly Rudé armády si zaberou vilu i jejího správce Laníka. Jde tak trochu o parodii na znásilňovací akce Sovětů.

Někdy až překvapí, jak výstižně a přitom lehce se britskému autorovi daří zprostředkovat československé dějiny, atmosféru prvorepublikového i protektorátního Brna, i když je to převážně perspektiva vyšší společnosti.

Vzpomínky přehlušují válku

Mawer začíná román koncem, návratem bývalé majitelky Liesel Landauerové. Po třiceti letech a útrapách v exilu se krátce po pražském jaru ocitá ve své – tehdy vyvlastněné – vile. Čtenáři chvíli trvá, než pochopí, že je slepá, že se tak jistě orientuje jen podle intuice, dávno zakořeněných pohybů.

I v této scéně Mawer prokazuje vypravěčské přednosti: skvěle vystihuje charaktery postav a takřka výtvarně zachycuje situaci. Lomení světla, odrazy, chvění, jiskření včetně těch erotických – mezi muži a ženami či mezi ženami.

I proto je jeho román tak smyslový i tak smyslný. Zatímco válečná hrůza zaznívá jakoby přes sklo, tlumeně, ostře vystupují pocity, vzpomínky, podvědomá či potlačovaná hnutí mysli. Mawer se nechá unášet, ale také opájet vlastním příběhem.

Sestry Tugendhatovy na jednání brněnského zastupitelstva
Daniela Hammer-Tugendhatová při prohlídce sůavné vily svých rodičů
Autor: Otto Ballon Mierny, MF DNES

 

Přidává nové postavy, kombinuje (a v poslední části překombinuje) vztahy. A občas opakuje, některé situace a metafory jsou ozvěnami předešlých (např. Hanino dvojité vyznání lásky, stále se vracející charakteristiky pokoje).

Přesto zůstává Skleněný pokoj strhující četbou, která mnohé osloví. A nabízí toho hodně: rodinnou ságu i historickou fresku, milostnou romanci i architektonickou studii. Jsou tam vášně, jsou tam zrady, naděje i zoufalství, velké umění i velké dějiny.

A možná že nemenším uměním bylo vše propojit tak, aby čtenář na čtyřech stovkách stran neztratil pozornost. S jedním vedlejším účinkem: po dočtení se okamžitě chcete do Brna a vily Tugendhat podívat.

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/roman-o-vile-tugendhat-je-cteni-s-vedlejsim-ucinkem-priznivym-puw-/literatura.aspx?c=A091002_192449_literatura_tt

***

Román Skleněný pokoj by mohl v Británii vyvolat zájem o českou kulturu

14. září 2009   1:30 | Lidovky.cz

 

 

 

Link

LONDÝN - Hrdiny jeho románu jsou funkcionalistická vila, její obyvatelé a předválečné Československo jako oáza liberální demokracie ve střední Evropě. Podle britských recenzentů by jeho kniha The Glass Room (Skleněný pokoj), nominovaná na prestižní Man Bookerovu cenu, mohla v Británii vyvolat zájem o českou kulturu. Ale Simon Mawer by si přál, kdyby pomohla vyřešit spory kolem opravy brněnské vily Tugendhat, která ho k napsání románu inspirovala.

Skleněný pokoj líčí osudy Liesel a Viktora Landauerových, kterým slavný architekt postaví ve fiktivním Městě moderní vilu s ohromným skleněným pokojem. Vila vejde do učebnic architektury, ale Landauerovi prchají ze země na začátku druhé světové války, zatímco dům zabírají nacisté a po roce 1948 komunisté.

Mawer neskrývá, že Městem jeho románu je Brno a domem Landauerových je vila Tugendhat. K napsání knihy ho pobídla náhodná návštěva této vily počátkem 90. let. Jednašedesátiletý Mawer je vzděláním biolog a jel do Brna, aby se podíval na místa, kde pracoval zakladatel genetiky Gregor Mendel. "Byla to svého druhu pocta Mendelovi a cesta mě inspirovala k napsání románu o něm. Jel jsem proto do Brna ještě několikrát," uvedl Mawer, který pak skutečně napsal román Mendelús Dwarf (Mendelův trpaslík).

Při jedné z těchto návštěv se šel podívat i do vily Tugendhat. "Do té doby jsem o ní moc nevěděl, ale na místě jsem cítil: úTady je příběhú," řekl. Funkcionalistická vila a vůbec celý tento architektonický směr je pro něj symbolem jasnosti a průzračnosti. "Trvalo to jen deset let a pak přišla katastrofa. Fascinoval mě - a stále mě fascinuje - ten kontrast jasu a světla modernistického hnutí a temnoty, která se hromadila kolem Československa," prohlásil.

Trvalo to jen dvacet let
Dnes slavnou funkcionalistickou vilu, která je zařazena na seznam památek UNESCO, si nechali postavit Grete a Fritz Tugendhatovi. Navrhl ji v roce 1928 proslulý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. "Ale jsem romanopisec, takže vyjma domu jsem si všechno, včetně osudů Landauerových, vymyslel," řekl Mawer. Připouští jen obecné podobnosti.

"Viktor Landauer je Žid, Tugedhatovi byli oba Židé. Landauerovi postavili dům ve stejnou dobu a odešli ze země ve stejnou dobu a ze stejných důvodů jako Tugendhatovi. Ale jinak mezi nimi není spojitost," zdůraznil. Mawera fascinuje, že první republika byla jedinou liberální demokracií ve střední Evropě. "Už to je fantastické. Na to, jak to byla malá země... její liberální ideje, to je výjimečné. Trvalo to jen dvacet let. Je to velmi dojemné," řekl.

Při jedné z klíčových scén ve Skleněném pokoji Landauerovi poslouchají v zahraničním vysílání BBC projev Nevilla Chamberlaina v době mnichovské krize o "sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, nichž nic nevíme" a definitivně se rozhodnou pro emigraci. "Chtěl jsem přiblížit pohled ze střední Evropy," řekl Mawer.

Krásná budova, ale není to dům
Kniha je prošpikována německými a především českými slovy. Mawer tak chtěl britskému čtenáři, který většinou nezná cizí jazyky, přiblížit atmosféru vícejazyčné země. "Ve třicátých letech bylo v této oblasti důležité, jakým jazykem mluvíte," dodal. "A když se jazykem začnete zabývat, objevíte radosti, jakou je právě české slovo úpokojú. Když jsem našel ve slovníku, že může znamenat úmístnostú i úklidú, bylo to úplně magické."

Román končí epilogem v roce 1990. "Cítil jsem, že to je přirozené zakončení. Dům se stal muzeem a tak z něj odešel život. Je to stále krásná budova, ale není to dům. I když je v něm pořád něco, co vyvolává minulost," řekl Mawer. Podle něj si autor většinou myslí, že poslední knihu má nejraději. "Ale tato kniha je obzvlášť blízká mému srdci, protože mám Českou republiku opravdu rád," řekl. "Nevím proč. Nejsem s ní nijak spojen, přesto jsme si padli do noty od první návštěvy. A Skleněný pokoj je do značné míry vyjádřením tohoto pocitu," řekl.

Jezdí se tam na pitky, protože je to levné
Už 30 let žije v Itálii, kde učí na střední škole. Považuje se za Evropana a jedním z důvodů k napsání kniha byla i snaha otevřít britskému čtenáři "evropské perspektivy". "Cítím se jako Evropan a myslím, že se to odráží v mém psaní, hlavně ve Skleněném pokoji... Británie je mnohem méně evropskou zemí než kontinent. Vím to a nelíbí se mi to. Líbila by se mi větší otevřenost a i to byl jeden z důvodů, proč jsem psal o střední Evropě," řekl.

"V Británii každý zná Prahu. Jezdí se tam na pitky, protože je to levné. To je velmi depresivní," dodal. Stejného názoru je i recenzent listu The Independent, podle něhož by "s trochou štěstí Mawerův román mohl vyvolat i hlubší zájem o kulturu a národ, který oslavuje". Mawer by byl rád, kdyby úspěch jeho románu mohl přispět k vyřešení sporů mezi rodinou Tugendhatových a Brnem kolem rekonstrukce vily. "To by se mi opravdu líbilo. Nevím jakým způsobem, ale třeba by popularizace vily mimo omezený místní svět mohla mít nějaký vliv a mohla by přispět k vyřešení situace," řekl. "Vila vážně potřebuje rekonstrukci a ta se musí udělat pořádně."

Pomoci by podle něj mohlo i zfilmování románu, o němž se prý uvažuje. "Ještě není nic definitivního, ale myslím, že by to mohl být velmi dobrý film. A lokaci už máte," dodal s úsměvem. Nyní však Mawera čeká 6. října vyhlášení vítěze Man Bookerovy ceny, která sebou nese prestiž, 50.000 liber (asi 1,5 milionu korun) a komerční úspěch. "Je to opravdu ohromný rozdíl. Jen den poté, co byla oznámena užší nominace, se na Amazonu zvýšil prodej z dosavadních 3000 na 60.000 exemplářů," uvedl.

"Ještě nejsem nervózní, ale určitě budu," řekl Mawer. "Na druhou stranu si nejsem jist. Možná je lepší nevyhrát, je to opravdu velká věc." Skleněný pokoj je jeho osmým románem a koncem září vyjde i v České republice. V češtině vyšel i jeho román Jidášovo evangelium a k vydání se chystá román Mendelús Dwarf.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/roman-skleneny-pokoj-by-mohl-v-britanii-vyvolat-zajem-o-ceskou-kulturu-13o-/kultura.aspx?c=A090914_013027_ln_kultura_jk

***

Simon Mawer: Skleněný pokoj

Přiznávám se, že mě ke knize Simona Mawera (1948) Skleněný pokoj přivedla dětská vzpomínka: kdysi dávno jsem chodila cvičit do slavné funkcionalistické vily Tugendhat v Brně, která autora k napsání tohoto románu inspirovala; kolik mi bylo – osm, devět?

***

Spisovatel, kterého někteří z Tugendhatů neradi viděli ve slavné vile. Ač o ní napsal výtečný román

18. května 2010  14:29,  aktualizováno  16:29

•  

Českou republiku v minulém týdnu navštívil Simon Mawer, spisovatel, jenž je u nás známý hlavně díky románu Skleněný pokoj. Kniha, která se v Česku dočkala dobrého ohlasu nejen kritického, ale i čtenářského a obchodního, je volně inspirovaná funkcionalistickou vilou Tugendhat v Brně.

Dalších 10 fotografií v galerii

Britský spisovatel Simon Mawer navštívil vilu Tugendhat v Brně. | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Simon Mawer však ve Skleněném pokoji změnil jak jméno vily, tak jména jejích obyvatel – z Tugendhatových se stali Landauerovi, v anglickém originále používá autor pro místo, kde se příběh odehrává, české slovo Město. Na podzim vyjde Simonu Mawerovi u nás další román – Mendelův trpaslík. Opět čerpá inspiraci z Brna, konkrétně z příběhu Gregora Johanna Mendela, zakladatele genetické vědy.

Dějiny vily Tugendhat by docela dobře mohly posloužit jako dějiny Československa v malém. Vila obsáhla všechno – industriální vzestup, osud českých Židů, druhou světovou válku, komunismus... právě tady Vladimír Mečiar s Václavem Klausem dojednali rozdělení státu. Dům zažil i spory o vlastnictví. Čím to je, že ta vila tak přitahuje dějinné události?

 

Simon Mawer Narodil se roku 1948, vystudoval zoologii v Oxfordu a živil se jako učitel biologie v Anglii, na Kypru a na Maltě. Jeho prvotina Chiméra (1989) získala McKitterickovu cenu pro začínající autory. Publikoval také životopis G. J. Mendela, jehož prací se inspiroval i román Mendelův trpaslík. Česky již vyšel i Mawerův román Jidášovo evangelium. Za Skleněný pokoj byl v Británii nominován na prestižní Man Bookerovu cenu.

Přesně kvůli tomu mě vila Tugendhat tak zaujala. Moje vlastní země také zažila dějinné zvraty, ale naprosto nesrovnatelné s tím, co potkalo Československo. Kanál La Manche je jako zeď, která nás chránila. Teprve díky tomu, že žiji v Itálii, jsem pochopil, jak těžké bylo dvacáté století pro kontinentální Evropu – a zejména pro střední Evropu. To je něco, co Britové nedokážou zhodnotit. Osud vily Tugendhat je určitě mimořádný. Ale je to také příběh toho, jak se z domu stane něco, co už domem není. Vila Landauer se v románu stane muzeem. Stejně tak je teď muzeem vila Tugendhat. Myslím si, že je to něco jako symbolická smrt – dům přestává být místem, kde se něco děje a rodí se tam příběhy. Místo toho se tam lidé chodí ve skupinkách dívat.

Během vaší cesty do České republiky v minulém týdnu vyjádřila část rodiny Tugendhatových nesouhlas s tím, abyste navštívil vilu. Vy jste jistě musel vědět, že píšete román, jehož hrdinové blízce připomínají skutečné postavy. Neobával jste se už před tím, než jste začal psát, že ze strany rodiny přijde negativní reakce?
Obával. A to je právě jeden z důvodů, proč jsem se postavy a místa v románu pokusil co nejvíc odlišit od skutečnosti: změna jména rodiny na Landauerovy je zřejmá, stejně tak použití slova Město pro označení místa, kde stojí románová vila – jméno Brno není v originálu nikde zmíněno. Mohl jsem také změnit dům samotný, a to poměrně snadno. Ale neudělal jsem to, protože skutečný dům je tak silný. Ohromil mě.

Ale je tu i druhá stránka věci – a to je otázka autorské licence. Tvořivost by neměla být svírána žádnými hranicemi, zvláště při psaní románů. Spisovatel má právo, možná dokonce povinnost, psát, co cítí. A nemyslím si, že bych v knize jakkoli urazil rodinu Tugendhatových.

 

Zdá se, že že se napětí mezi vámi a rodinou Tugendhatových snažíte zlehčit, nebylo by ale místo toho lepší se s nimi sejít a vyjasnit si postoje?
Já to neudělám – můj jediný kontakt s rodinou Tugendhatových byl přátelský. Spojil se se mnou pan Bernard Lambeck, jeden z vnuků Grety Tugendhatové, a vyměnil si se mnou několik přátelských e-mailů. Dokonce se v USA zúčastnil rozhlasové debaty o mé knize. A předpokládám, že on rodinu jistým způsobem rodinu reprezentoval. Rozhodně nemám v plánu jít za někým jiným a zeptat se: "Neurazil jsem vás?" To je nesmysl. Ale pokud by se někdo spojil se mnou, rád mu odpovím.

Britský spisovatel Simon Mawer navštívil vilu Tugendhat v Brně.

Přesto: dcery Grety Tugendatové jsou, zdá se, nespokojené s tím, že jste navštívil vilu. Musí existovat nějaké vysvětlení pro rozdíl mezi jejich přístupem a přístupem Bernarda Lambecka...
Předpokládám, že asi půjde o obměnu názorů mezi generacemi. A potom je tu vztah k tomu domu – část rodiny cítí, že jim svým způsobem patří. Spor o vlastnictví stále trvá, ačkoli je Daniela Hammer-Tugendhatová zapojena do probíhající rekonstrukce. Rodina má jistě určitý morální nárok na ten dům – myslí si, že je jejich, a že jsem ho narušil. S čímž já nesouhlasím. Necítím, že bych narušil osobní prostor rodiny. Určitě jsem sebral soukromí tomu domu – ale ta vila není soukromým vlastnictvím, je víc než jen to. Zároveň bych řekl, že jsem pro dům udělal docela dost. Nechci to říct arogantně, ale v Brně mi děkovali za to, že jsem zvýšil pozornost věnovanou tomu domu, lidé si ho více všímají...

Na základě vaší knížky se připravuje film, jehož režisérem by měl být Jan Hřebejk. Nebojíte se, že by se kvůli těmto sporům rodina Tugendhatových mohla ovlivnit podobu scénáře? Například tak, že by pokusili zabránit tomu, aby mohla být vila použita jako lokace při natáčení?
O tom pochybuji. Scénář bude napsaný dávno před tím, než se začne natáčet. A já nevím, kdo bude scenáristou filmu. Jistě, mohou zabránit tomu, aby se dům stal lokací při natáčení – a to by byla velká škoda. Ale řekl bych, že v tomto případě jde spíš o bouři ve sklenici vody, spojují se věci, které spolu nesouvisí.

Vila Tugendhat

Nejkontroverznější postavou knížky je bezesporu Hana – svobodomyslná bisexuální přítelkyně vaší hlavní hrdinky Liesel Landauerové. Vytvořil jste ji podle skutečné postavy?
Každá rodina má svou Hanu. Ať už přímo uvnitř rodiny, nebo jako blízkou přítelkyni. Má rodina také měla svou Hanu – ale nebyla přesně taková jako románová Hana. Velmi jsem si jí vážil, ale byla velmi nešťastná. Vlastně si nejsem jistý, jestli je knižní Hana nešťastná...

... touží po dítěti.
Ale v knize má dítě. S Němcem...

... ale přijde o ně v koncentračním táboře.
To je pravda. Myslím si, že v jistém slova smyslu je Hana archetypální. Je to archetyp postavy, spíše ženské postavy, kterou události, které se kolem ní odehrávají, srážejí k zemi. A přesto je schopná přežít. Některé ty události přitom bylo velmi těžké přežít – a přežití vyžadovalo kompromisy, které se mohly zdát pro její okolí neakceptovatelné. Například spaní s nepřítelem... Teď nemám na mysli doslovné spaní s nepřítelem, ale jiné, drobnější kompromisy, které museli za války lidé dělat v celé Evropě. To je něco, o čem píšu právě teď – ve Francii to bylo velké téma, a předpokládám, že v Československu také: jaký je správný vztah k okupantovi? Pokud vás okupant na ulici pozdraví "Dobrý den", do jaké míry je to, že mu odpovíte, kolaborací? Neměl byste se otočit a odejít?

Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.

V Česku je to o to větší problém, že jsme byli okupováni hned několikrát...
Ano, a tím spíš, že za druhé světové války tady bylo i německé obyvatelstvo. A co nebylo přijatelné pro jednu část společnosti, to bylo naprosto normální pro tu druhou. Hana, jako Češka, která má německé přátele, musí řešit právě toto dilema.

Ve Skleněném pokoji jsou postavy, které jsou fiktivní – a další, které jsou skutečné. Například muzikolog Ludvík Kundera, otec Milana Kundery, nebo skladatelka Vítězslava Kaprálová. To mě vede k otázce: jsou i některé z těch fiktivních postav založené na skutečných lidech, které jste potkal, nebo o nich slyšel? Například český sluha Laník, který rodinu podvede, nebo německý vědec Stahl, který za války ve vile zkoumá lidský genofond pro rasové účely?
Spisovatel k sobě skládá malé kousky, ze kterých utváří své postavy. Je to mnohem pragmatičtější postup, než by se čtenářům mohlo zdát. Já nesedím za stolem a neříkám si: "Teď vytvořím takovou a takovou postavu a vložím ji někam do románu." Potřeboval jsem přítelkyni pro jednu z hlavních postav, Liesel Landauerovou, a pojmenoval jsem ji Hana. Potom jsem začal psát dialog mezi nimi dvěma, a ptal jsem se: "Jaký typ člověka je Hana, jak zareaguje na tuto situaci?"

Zkrátka: pragmaticky vytvářím postavy během psaní, a pokud působí přesvědčivě, v románu je nechám. Pokud ne, vrátím se zpět a přepisuji... A všechny moje hlavní postavy jsou smyšlené. Ludvíka Kunderu zmiňuji jen okrajově, Kaprálová v knížce hraje při jedné příležitosti na klavír. Vlastně moment – Eva Kieslerová je jediná důležitá postava románu, která není smyšlená. Je to herečka, která se později v Americe proslavila pod jménem Hedy Lamarr. Použil jsem ji v románu z úcty k ní – a také proto, že si myslím, že Hedy Lamarr byla, pokud lze něco takového říct, ta nejkrásnější žena na světě.

Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.

Kde jste narazil na příběh Vítězslavy Kaprálové, mimořádně talentované skladatelky, která za války zahynula ve Francii v pouhých pětadvaceti letech? V Česku není příliš známá...
Náhodou. Chtěl jsem naplnit Skleněný pokoj hudbou. Jsem si jistý, že lidé jako Landauerovi milovali hudbu – předpokládám, že stejně jako Tugendhatovi, kteří měli v domě piano. Jistě by si zvali do svého domu hudebníky. A proto jsem přemýšlel, kdo by mohli ti hudebníci být, v Brně, v té době. Ve Skleněném pokoji je zmíněný Pavel Haas, hudební skladatel, kterému jsem v raných verzích rukopisu zasvětil celý koncert, ale později jsem tuto linii potlačil. Pavel Haas byl židovského původu, za války zahynul v Osvětimi, a já jsem jeho příběh chtěl v knize mít.

Leoš Janáček

Poslouchal jsem doma jeho skladby, a přes něho jsem se dostal k internetové stránce Společnosti Vítězslavy Kaprálové, a řekl jsem si: To je neuvěřitelný příběh! Po vztahu s Bohuslavem Martinů provdala za spisovatele Jiřího Muchu, syna Alfonse Muchy. A jak říkáte, zemřela velmi mladá ve Francii – její životní osud by byl tématem na další román... (jeden takový už ovšem vyšel, v roce 1988, napsal jej právě Jiří Mucha pod názvem Podivné lásky a má dokumentární charakter - pozn. red.) Hudbu jsem ve Skleněném pokoji chtěl také kvůli tomu, že jsem velkým fanouškem Leoše Janáčka... Pokud doopravdy vznikne film, jsem si jistý, že soundtrackem bude Janáčkova hudba. Zejména klavírní skladby – nejsem si jistý, jestli by Glagolská mše šla dohromady se Skleněným pokojem, ale klavírní skladby si tam dovedu moc dobře představit.

Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.

Vrátíte se tedy do Česka pro námět dalšího románu? Je u nás více příběhů ke zpracování?
Na tuto otázku bych neměl odpovídat. Do České republiky jsem přijel na pozvání British Council udělat sérii autorských čtení – nikoliv hledat tu inspiraci. Ale určitě tady vidím jeden příběh – ten Janáčkův. Byť pro mě možná zůstane navěky jen vzdálenou myšlenkou, především kvůli mému nedostatku hudebního vnímání. Dokážu hudbu poslouchat, ale nedokážu o ní psát. Napsat román o hudebníkovi... to bych asi nezvládl. Ale možná bych mohl postupovat podobně jako Thomas Mann ve Smrti v Benátkách. On proměnil skladatele Gustava Mahlera v Maxe von Aschenbacha, spisovatele. Takže bych mohl změnit Janáčka v jiný typ umělce. Inspiruje mě ta myšlenka umělce, který dosáhne uznání až po svých šedesátých narozeninách, a příběh jeho nenaplněné lásky.

Vila Tugendhat

Autor: Ctibor Jappel, spolupracovník a editor MF DNES

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/spisovatel-ktereho-nekteri-z-tugendhatu-neradi-videli-ve-slavne-vile-ac-o-ni-napsal-vytecny-roman-i31-/zpr_archiv.aspx?c=A100518_115706_kavarna_chu

***