13.03.2015 23:01

Ludmila Ulická je současná ruská básnířka, prozaička a dramatička. Ve své prozatím poslední divadelní hře Ruská zavařenina pojednává o životě současné ruské rodiny žijící nedaleko Moskvy v domě, kde nic nefunguje. Je neustále vypínána elektřina, z kohoutku neteče voda, zato střechou protéká déšť. Podtitul hry zní: Barák nám všem padá na hlavu, a všem je to fuk. 

V rodině žijí osoby, jejichž předobrazem jsou postavy z Čechovových her. Hlavní situace vychází ze hry Višňový sad, dokonce začátek i konec hry je téměř kopií začátku i konce slavné Čechovovy smutné komedie, jen jakoby přenesené do dnešních dnů. 

Barbora MOTTLOVÁ, Michal MALÉŘ, Veronika KORYTÁŘOVÁ, Markéta TALLEROVÁ, Michaela LOHNISKÁ, Václav HELŠUS

Ludmila Ulická - Ruská zavařenina

Velmi lidská, v dobrém slova smyslu „obyčejná“ a chytrá komedie volně inspirovaná Višňovým sadem A. P. Čechova, o němž sama autorka říká: "Jeho hry jsem sice neměla ráda, ale jednou za deset let jsem si je přečetla s nadějí, že možná někdy přijde chvíle, kdy pochopím, proč se už sto let hrají na jevišti. No a ta chvíle přišla a přede mnou se odkrylo Čechovovo tajemství. Bylo to natolik oslňující, že jsem s ním hned navázala dialog. Výsledkem bylo, že jsem napsala hru, která přenáší některé čechovovské situace do naší současnosti. Psala jsem ji měsíc a půl a celou dobu jsem se hlasitě smála. Byly to pro mě šťastné časy, s Antonem Pavlovičem jsme si opravdu dobře porozuměli.“ Kdo chce, může se bavit tím, jak autorka domyslela Čechovův příběh a rozehrála osudy příští generace Raněvských, kdo naopak předlohu nezná, bude se jednoduše smát nad situacemi, které zažívá „taková normální ruská rodinka“ Autorka staví do střetu se současným světem ovládaným pragmatismem a penězi překladatelku, matematika či bývalého komunistu, kteří dnes nemají ani na to, aby zaplatili fušeřského řemeslníka a dům se jim doslova hroutí nad hlavou, nefunguje záchod, světlo zlobí… Zavařenina je však především metaforou rozpadu starého světa, podobně, jako Višňový sad a dům Raněvské je metaforou rozpadu světa před sto lety. Stav "civilizace" v hodině mezi psem a vlkem. Starý svět už není (jen jeho zbytky) a nový ještě není postavený. Staré myšlenky přestávají mít v novém světě smysl. "Starý" svět ani jeho „děti“ dnes nejsou "užitečné".

Ruskou zavařeninu v Liberci režíroval šéf činohry Ivan Rajmont, který stejnou hru předtím režíroval na ostravské Komorní scéně Aréna. Ostravská inscenace sklidila velký úspěch jak u publika, tak u divadelních kritiků. V prestižní anketě Divadelních novin získala cenu za nejlepší inscenaci.

Andrej Ivanovič Lepechin, vysloužilý profesor matematiky	VÁCLAV HELŠUS
Natálie Ivanovna, jeho sestra	MARKÉTA TALLEROVÁ
Rostislav, nejstarší syn Natálie	TOMÁŠ IMPSEIL (původně Zdeněk Kupka)
Varja, nejstarší dcera Natálie	VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
Jelena, prostřední dcera Natálie	BARBORA MOTTLOVÁ
Líza, nejmladší dcera Natálie	KAROLÍNA BARANOVÁ
Ála, alias Jevdokie Kaluginová, manželka Rostislava	ŠTĚPÁNKA PRÝMKOVÁ
Konstantin, manžel Jeleny	MICHAL MALÉŘ
Marie Jakovlevna, sestra zesnulého manžela Natálie, hospodyně	MICHAELA LOHNISKÁ
Semjon, obyčejný člověk	MARTIN STRÁNSKÝ

Markéta TALLEROVÁ, Václav HELŠUS

Michaela LOHNISKÁ, Václav HELŠUS

Hra zavede diváky do současné ruské rodiny. Její členové žijí nedaleko Moskvy v domě, kde nic nefunguje. Postavy mají předobraz v hrdinech Čechovových her a hlavní situace vychází přímo z Višňového sadu.

"V textu najdeme odkazy i na další Čechovova dramata, jsou zde variace situací a dialogů ze Tří sester, Racka i Strýčka Váni. Právě text hry je jednou z největších hodnot této inscenace. Je téměř učebnicovou ukázkou postmodernismu v dramatické tvorbě. Příkladná je práce autorky s intertextualitou. Je zde mnoho vztahů k jiným textům, celkem prosvítají vztahy známé z příběhů a postav jiných her a vše odkazuje k jedinému známému rčení: všechno souvisí se vším. Znalost Čechovova díla však není pro diváka podmínkou porozumění, souznění ani katarze. Ruská zavařenina je naprosto svébytné dílo," uvádí ve své recenzi pro Český rozhlas Ladislav Vrchovský.

Úryvky z článku Vladimíra Justa "Ruskoje varenje po česku", Divadelní noviny, únor 2014

Rodina pronajímá v Moskvě byt cizincům, aby měla z čeho žít, a tak bydlí na venkově, na místě kdysi vykáceného višňového sadu. Do střechy teče, díry jsou zakryty židličkami, každou chvíli vypnou proud, nejde voda, kočka se zbláznila. A nikdo s tím nic nechce dělat, ještě že je tu šikula soused, ale i jeho služby jsou jeden velký šlendrián. Společné zázemí je tedy útěk před odpovědností. Nejmladší dcera Líza, jediná motorizovaná, se živí sexem po telefonu. Karolína Baranová bohatě využívá střihových možností role, kdy se civilní dialog z ničeho nic zhoupne v profesionální vzdych, ale nezneužívá toho

Jedním z mála poctivých dříčů rodiny je asi nejméně karikovaná figura hry, Natálie. Markéta Tallerová jde na postavu spíše intelektuálně, až studeně, své vnitřní zápasy tolik nezveřejňuje, a teprve postupně se dostává do ráže. Natálie marně sama sebe přesvědčuje o smyslu svého workoholismu: překládá anglicky červenoknihovní čtivo úspěšné kýčařky Kaluginové – mondénní ženy svého zbohatlického synka Rosti. A nutno říci, že rodinná debata nad etickou stránkou překladu škváru – zda tím pomáhá na svět zlu, nebo jen něčemu, co neškodí, a co navíc živí rodinu – patří k nejsilnějším místům hry i obou inscenací. Včetně překladatelčina upřímného údivu nad výdělečnými možnostmi zavařeniny oproti jejím překladům (a opět: každý si může do mondénní Kaluginové dosadit své favoritky, od Simony Moniové po Irenu Obermannovou). Vyrábět ve velkém echt ruskou zavařeninu jako východisko ze dna je podnikatelský nápad snad jediné opravdu aktivní postavy hry, hospodyně Marijány. Michaela Lohniská má i při své hubatosti navíc jakousi stavovskou proletářskou důstojnost a neomylný cit pro přesné uplacírování gagu (odmítne vyhodit zavařeninu poté, co z ní vyloví mrtvou myš, s odůvodněním: to nebude k jídlu, to bude na prodej!). A zase jsme z Ruska doma.

Další spojnicí s dneškem jsou novodobé karikatury ušlechtilých humanistů (Varja, Konstantin). Karikatury proto, že – podobně jako Gajev ve Višňovém sadu – „pravdoláskaří“ jen slovy, zatímco parazitismus jejich životů mění jejich mravní horlení jen v jinou formu egoismu. Vévodí vysloužilý profesor Lepechin. Má tři vcelku odpustitelné slabosti: letitou lásku k vodce, moudrým sentencím a ke stárnoucí baletce. Jenže z této masky čechovovských doktorů v závěru vyhřezne už zcela nečechovovský Serebrakov nové generace, proti němuž je ten ze Strýčka Váni jen neškodným tlachalem. Václav Helšus pojal od počátku roli jako neškodný, ale potměšilý komentátor veškerého dění v rodině. Neaspiruje na einsteinovskou démonii, nepěstuje falešnou aristokratičnost ani rozbolavělou ruskou chandru; jeho permanentní nutkání k vodce (atrapa knihovny slouží jako skrýš) je o to intenzivnější, oč je plebejštější. Přímo se vyžívá v jedovatých poznámkách o ruské povaze a ve slovních hříčkách (je-li řeč o přípravě fondue, přidá si k tomu eurofondy). Asi bude postavu v tomto směru ještě na reprízách dále obohacovat, a má k tomu dobrý důvod, ač postavu buduje jaksi z opačné strany, vůbec tím neoslabuje, spíše dobře připravuje konečné vyznění: odpadne-li maska bodrého šprýmujícího strýčka, není pointa o nic méně působivá. A o to víc nebezpečná. 

Mafiánský, všehoschopný podvodník Rostislav vítězí nad neschopnou rodinou i nad dalším drobným podvodníčkem Semjonem. Vítězí však podnikatel – nebo jeho peníze? Každopádně skrze něj vítězí šťastné tunelářské zítřky. Vachrlaté, podtunelované bytí rodiny Lepechinových, jimž syn zbohatlík doslova prodal půdu pod nohama, je i vítězstvím Disneylandu nad čechovovským Ruskem. Po obrovské detonaci dosavadního domova nás v hledišti ohrozí jako memento obrovská těžká koule, ale rodinná tragédie směřuje i tak k happy endu: Tady bude nejkrásnější místo na světě! Uděláme tu jezero a uprostřed nechám postavit umělý ostrov! A na něj povedou čtyři mosty! A všechny křišťálové! A bude sem chodit spousta lidí, miliony lidí! A všichni s prachama! Komu se zdá být tato vize nereálně vzdálená, nechť se projde v Praze Karlovkou a pak vzhůru Nerudovkou.

www.divadelni-noviny.cz/ruska-zavarenina-ostrava-liberec-recenze

 

Michaela LOHNISKÁ, Karolína BARANOVÁ, Václav HELŠUS

V pozadí Michal MALÉŘ, Barbora MOTTLOVÁ, před nimi Martin STRÁNSKÝ, Markéta TALLEROVÁ

Martin STRÁNSKÝ, Michal MALÉŘ, Václav HELŠUS

Barbora MOTTLOVÁ

Moje postřehy

Záměrným odkazem na Višňový sad je i to, že některé postavy mají stejné charakterové rysy. Kromě již zmíněné postavy vysloužilého profesora Lepechina, který za ušlechtilými projevy plnými slov o mravnosti skrývá (slovy recenzenta Justa) egoismus a parazitismus je tu hlavní hrdinka a její lehkomyslný vztah k penězům, neochota se jimi zabývat, i když by to situace zoufale potřebovala. Raněvská ve Višňovém sadu nechce o finančních problémech nic slyšet. To, že se musel prodat dům ve Francii a nyní i její rodné panství s višňovým sadem bere jako nějaké zlo přicházející zvenčí, nezávisle na její osobě a činech. Dál se chová tak, jak byla zvyklá v lepších časech, klidně daruje chudákovi celou peněženku, ač je sama na mizině. Podobně ani překladatelka a intelektuálka Natálie v Ruské zavařenině nechce o penězích nic slyšet. Když jí hospodyně vypočítává, kolik stojí kilo zrnkové kávy, kterou v domě pije pouze Natálie a její bratr, utíká od tématu, protože „ty řeči o penězích jí nudí“.

Varja, nejstarší dcera Natálie, je hluboce nábožensky založená a z jejích úst zazní věta, jak by si přála odejít do kláštera, podobně jako Varja z Višňového sadu. Zatímco však Varja ve Višňovém sadu myslela toto přání pravděpodobně upřímně, Varje ve hře Ruská zavařenina za touto zbožností skrývá svou nechuť k práci a k jakékoliv změně. Ta je ostatně společná všem postavám hry – matka Natálie překládá zcela zbytečné knihy své snachy, na které nemají ani vydavatele, ale stále se zašťiťuje tím, jak ona pilně pracuje od rána do večera. Její prostřední dcera Jelena (v podání blonďaté živočišné „samice“ Barbory Mottlové) sice umí několik světových jazyků, ale když dostane nabídku práce, kde by je mohla využít, odmítne ji – přece to nebude dělat za 500 dolarů. Se svým manželem Konstantinem se raději jen tak poflakují bez perspektivy a bez cíle a pohodlně přežívají.

Semjon, vesnický opravář a tak trochu šizuňk s přezdívkou „zlaté ručičky“ se vypracuje, což se projeví i na oblečení, snad až příliš podporujícím stereotypy. Na konci přijde v kalhotách od šusťákové soupravy, sportovních kotníčkových botách z lesklého materiálu s výrazným nápisem, tričku s velkým logem sportovní firmy a masivními řetězy kolem krku. Postava Semjona v Ruské zavařenině několikrát pronese repliky z Višňového sadu, jako například:

„tak lehkomyslný lidi , jako jste vy, tak nepraktický, tak podivný, jsem v životě neviděl.“

„V cizině je už dávno všechno zcela kompletní.“

Je to právě Semjon, podobně jako Lopachin ve Višňovém sadu, kdo od profesora Lepechina kupuje chatu za 500 tisíc a všechny tím šokuje. Profesor se chce se svou novou přítelkyní, vysloužilou baletkou "Mam'zelle Nitouche" odstěhovat do Barcelony. Na tuto cestu potřebuje peníze, proto Semjonovi prodává chatu. Natálie se kvůli tomu na svého bratra zlobí. Ví sice, že chata je psaná na něho, věřila však, že on by jejím dětem neprodal střechu nad hlavou.

Vzápětí však od Semjona vše odkoupí za milion podnikatel Rosťa, nejstarší syn Natálie. Rostislavův plán už nelze zastavit – přímo pod místem, kde ještě nyní stojí chata, už dlouhou dobu vzniká vestibul, který propojí dvě stanice metra. Na povrchu pak bude jezero s umělým ostrovem. A opět se nabízí odkaz na Višňový sad: v tomhle domě život skončil.

Rostislav: „Nadřeli jsme se dost! Přišel čas odpočívat! Tady bude nejkrásnější místo na světě! Uděláme tu jezero a uprostřed nechám postavit umělý ostrov! A na něj povedou čtyři mosty! A všechny křišťálové! A bude sem chodit spousta lidí, miliony lidí! Z celé země! Z celého světa! Číňani! Japonci! Eskymáci! Všichni! A všichni s prachama! Jak říká Puškin: Vlajky všech zemí k nám na návštěvu pojedou! Tady bude Disneyland!“

Trochu mě zamrzelo zjištění, že role nejstaršího syna Rostislava byla přeobsazena. Původně ho měl hrát Zdeněk Kupka, je to tak uvedeno i v programu. Nevím proč, ale pravděpodobně z důvodu Kupkova přestupu do pražského Divadla pod Palmovkou se této role ujal Tomáš Impseil.

Martin STRÁNSKÝ, Barbora MOTTLOVÁ

Veronika KORYTÁŘOVÁ, Karolína BARANOVÁ

Václav HELŠUS, Karolína BARANOVÁ, Barbora MOTTLOVÁ, Markéta TALLEROVÁ, Veronika KORYTÁŘOVÁ

Fotky pocházejí z webových stránek libereckého divadla