27.01.2013 14:37

PIRANDELLO, Luigi. Nebožtík Mattia Pascal. Překlad Aliberto Caforio. Bratislava: Adria, c1997, 191 s. Klasická knihovna. ISBN 80-967-7097-7.

Předchozí české vydání: Melantrich, 1971, edice Panoráma, sv. 12, překlad a doslov Alena Hartmanová.

• Román z roku 1904 o člověku, který byl omylem pokládán za nebožtíka, což mu poskytlo jedinečnou příležitost, aby se zbavil všech dosavadních rodinných a společenských pout a zodpovědnosti.

• Nejlepší Pirandellův román vypráví absurdní příběh mladého muže. Přitažlivost románu spočívá hlavně v autorově burleskním humoru.

• Druhý román italského spisovatele (1867-1936), pozdějšího úspěšného dramatika, také básníka a esejisty, vypráví příběh muže, jenž nespokojen se svým dosavadním, nepříliš šťastným osudem se v příhodné situaci snaží svést úřady k přesvědčení, že zemřel, a začne žít pod jiným jménem nový život. Příběh, který se rozvíjí do četných humorných až tragikomických situací, klade i řadu filosofických otázek a přináší úvahy o lidské osobnosti, o ceně lidské neopakovatelné existence a o poezii života.

Tento v našich končinách nepříliš známý román vypráví osudy člověka, který využil příležitosti a vzdal se svého dosavadního života, aby začal znovu. Ale toto osvobození mu nepřineslo, co očekával.

************************************************************************************************************************************************

Děj není zasazen na Sicílii, ale do imaginárního ligurského městečka Miragno, kde Mattia Pascal vyrůstá jako jeden ze dvou synů bohatého statkáře. Po jeho smrti převezme hospodářství jako správce dlouholetý ambiciózní pobočník Malagna, který ovšem rodinu, navyklou žít v blahobytu a bezstarostnosti, za jejími zády pomalu, ale jistě, okrádá. Mattia, ani jeho bratr, ani jejich apatická matka, se mu nedokáží účinně postavit, a tak jim toho nakonec mnoho nezůstane. Mattia, nepřipraven na život, je nucen postavit se na vlastní nohy a rázem se ocitá ve složitém spletenci společenských vztahů, Malagnových intrik, lásky i nenávisti. Mattia z tohoto nepopsatelného Pirandellova mumraje, silně připomínajícím takovou "zhuštěnou telenovelu", vychází jako smutný zničený člověk: otec nemanželského dítěte, přivlastněného neplodným Malagnou, a jako chudý manžel krásné milující ženy - avšak donucený sdílet společnou domácnost s neskutečně nesnesitelnou tchýní. Po smrti matky a jednom z nespočetných výstupů s tchýní nachází psychicky zlomený Mattia dočasný únik v opuštění města. Odjíždí s 500 lirami, jedno kam. Skončí v Monte Carlu, kde si jej najde Štěstěna a v ruletě vyhraje veliký obnos peněz - 82 000 lir (tenkrát měla lira mnohem větší hodnotu). Vítězoslavně se hodlá vrátit do svého města, Miragny. Při zpáteční cestě jej však v novinách upoutá zpráva, že spáchal sebevraždu. V mlýnském kole nalezli zohavené tělo jakéhosi nešťastníka a omylem jej pokládali za Pascala. Po krátké úvaze se Mattia rozhodne využít této záměny, nepřihlásit se za živého a stát se někým jiným. Zvolí si jméno Adriano Meis a začne nový život, oproštěný od problémů.

Všechno má ale i svou odvrácenou stranu, kterou Mattia (Adriano) záhy poznává. Kvůli své vymyšlené identitě se nedokáže dlouho rozhodnout, jak se svou druhou šancí naložit. Hodně cestuje, ale nikde se nemůže nadlouho zahnízdit, aby nevzbudil podezření, nemůže si dovolit najít si přátele, natož se zaplést s policií nebo jinými orgány, které by vyžadovaly ověření jeho totožnosti.

Nakonec se ale přece usadí, v Římě si najde podnájem na Via Ripetta, v domě rodiny pana Pagliariho. Jeho dcera, nesmělá plachá dívka Adriana, se po čase do Mattii zamiluje a Mattia, přestože se tomu sám před sebou brání, její lásku opětuje. Dostane se tak ale do střetu se zájmy vdovce Adrianiny mrtvé sestry Papiana, který spřádá intriky a podrazy, aby získal Adrianu za manželku, protože touží po jejím věnu k zaplacení svých dluhů. Mattia se tak chtě nechtě ocitá v soukolí vztahů, jimž by se měl pro zachování svého tajemství stranit. Dochází mu, že bez možnosti projevovat svou lásku - a vůbec veřejně projevovat cokoli - nedokáže, nemůže žít život lepší předchozího. Když mu Papiano ukradne nějaké peníze a Mattia jej nemůže udat ani vysvětlit před Adrianou důvod, proč tak nemůže učinit, rezignuje, zpřetrhá kontakty, zapomene a fingovanou sebevraždou ukončí krátkou existenci Adriana Meise.

Po dvou letech nepřítomnosti se vrací do rodného města a dá o sobě vědět, na svůj předchozí, původní život však nemůže ani nechce navázat. Jako obrozený člověk tak opět může volně dýchat, žije, žije šťastnější, protože našel sám sebe.

************************************************************************************************************************************************
Mattia Pascal, mladík dobrosrdečný, leč nerozvážný, dokáže velmi brzy učinit si ze života peklo: z boháče se stane takřka žebrákem, neprozřetelné manželství ztroskotá na zlé tchyni. Nejkrásnějším snem je mu uniknout z této ponižující situace. A podivuhodná shoda okolností mu náhle umožní tento sen uskutečnit. Lze však opustit to, čím jsme byli a stát se někým úplně jiným? Zvolit si nový osud? Ten nový člověk, ten druhý musí mít přece svou minulost, svůj příběh, musí odpovídat na otázky druhých: Odkud jste? Co jste dělal? Kde máte rodiče? Odpovědět na ně znamená lhát, neodpovědět znamená odsoudit se k dobrovolné samotě, stát mimo společnost. Člověk bez minulosti se nemůže usadit, je podezřelý.

Zápas Mattii Pascala o to být sám sebou a zároveň někým jiným vylíčil Luigi Pirandello s vervou vypravěče, jemuž je požitkem vymýšlet nepravděpodobné situace a dávat jim punc pravděpodobnosti, a se zaujetím filozofa, který se snaží otázky spíš klást než na ně odpovídat.
Nebožtík Mattia Pascal je patrně nejlepší z Pirandellových románů, snad i proto, že obě tyto složky udržuje ve šťastné rovnováze humor, při vší své hořkosti mladistvě furiantský. Takřka současně s originálem vyšel roku 1904 i francouzský a německý překlad Nebožtíka Mattii Pascala. Byl to první mezinárodní úspěch sedmatřicetiletého autora, který měl do té doby na svém kontě jeden průměrný román (Zavržená) a řadu povídek, které se zdánlivě nevymykaly z veristického žánru, pro krajana Giovanniho Vergy tehdy takřka povinného.

Čím upoutal tento román, kterému kritika vytýkala plochost postav, nepravděpodobnost situací a zejména neúnosnou délku filozofujících pasáží? Především je to vypravěčský dar; Pirandello patřil k velkým vypravěčům, jako byl Balzac, Dickens nebo Dumas: pod rukama se mu vše mění v příběh, brilantně si vymýšlí zápletky, hravě vytváří postavy. Na druhé straně je však tento vypravěč neustále v zajetí vlastního dramatu. Zkušenosti vlastního života, bohatého na pohromy, dávají jeho úvahám o smyslu existence, o identit člověka a o možnosti štěstí úzkostný tón osobního zaujetí.

Pirandellův humor spočívá v náhlém osvětlení nelogičnosti lidského počínání, absurdity života. V této knize je už obsažena celá podstata Pirandellova díla: motiv nesmyslnosti a chaotičnosti světa, nemožnosti změnit život, motiv vzpoury a nevyhnutelné porážky, úzkost z temnot vesmíru, marná touha po štěstí, motiv lži, vnucené masky i typicky pirandellovský paradox mezi výjimečnou situací a všedním prostředím. Když roku 1936 Pirandello zemřel, zanechal po sobě dílo neobvykle rozsáhlé: básně, eseje, povídky, romány, divadelní hry... Věci, v nichž se počáteční popud stal rutinou, řemeslem, jsou dnes mrtvé. Přežila je ta díla, ve kterých jako v Nebožtíku Mattia Pascalovi cítíme autentičnost autorova neklidu a trýzně, kde marná vzpoura hrdinů proti nevyhnutelné pasti, do které je člověk chycen silou věcí, dává příběhu patos moderní lidské komedie.

Rozhlasové zpracování

Překlad Alena Hartmanová. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Aleš Vrzák. Natočeno v roce 2007. Účinkuje Jan Vondráček.