Novely
Luigi Pirandello obdržel v roce 1934 Nobelovu cenu za literaturu. V průběhu let publikoval mnoho povídek v Corriere della Sera. V roce 1922 začal tyto povídky třídit s úmyslem jich 365 postupně vydat ve dvaceti čtyřech svazcích. Název sbírky Novely na jeden rok měl čtenáři naznačit možnost si přečíst každý den jednu povídku a pochopit tak absurditu lidské existence. Pirandellovi se dílo nepodařilo dokončit, vydal pouze čtrnáct svazků, patnáctý svazek byl vydán posmrtně. Každý svazek nese název Novelle per un anno a název jednotlivého svazku: Lo scialle nero, 1922; La vita nuda, 1922; La rallegrata, 1922; L’uomo solo, 1922; La mosca, 1923; In silenzio, 1923; Tutt’e tre, 1924; Dal naso al cielo, 1925; Donna Mimma, 1925; Il vecchio dio, 1926; La giara, 1928; Il viaggio, 1928; Candelora, 1928; Berecche e la guerra, 1934; Una giornata, 1937. Celkem tak bylo vydáno 256 povídek, které tvoří impozantní celek vystihující život po všech stránkách. Témata k novelám získával Pirandello především ze své rodné Sicílie. Podstatným rysem jeho tvorby je zvláštní humor, chladně zkoumavý, spojený se smutkem, někdy až tragický. V mnoha novelách silně uplatňuje své sociální cítění, psychologickou analýzu a boj proti předsudkům a konvencím. K námětům svých povídek se často vracel v pozdějších dramatech. V češtině vyšla řada výborů povídek Luigiho Pirandella, například Pro stéblo trávy (1926), Člověk, zvíře a ctnost (1929), Mezi dvěma stíny (1959), Slunce a déšť (1974), Noc (1986), Svatební noc (1989).
Informace v italštině www.pirandelloweb.com/novelle/pirandello_novelle.htm
Celá sbírka La Giara ve formátu pdf - v italštině PIRANDELLO_E-BOOK.pdf (882,3 kB)
Mrtvá a živá
Povídka "Mrtvá a živá", napsaná v roce 1910, byla zařazena do svazku La Giara, který vyšel v roce 1928. Řekla bych, že humor a pobavení z absurdní situace je podstatným (i když nevysloveným) rysem této povídky.
Příběh vypráví o podivné situaci, ve které se zcela nevinně ocitá námořník Padrone Nino Mo. Při jednom návratu z plavby vidí, že celé městečko na molu vzrušeně očekává jeho příjezd. Nejprve nechápe, co se děje, ale později mu jeho posádka přetlumočí to, co lidé křičí: "Filippa se vrátila!"
Filippa, jeho manželka, zmizela před třemi lety. Mělo se za to, že utonula při plavbě na moři a posléze byla prohlášena za mrtvou. Doma mu zanechala nemluvně, malého chlapečka. V jejich domku spolu s nimi žila mladší Filippina sestra, Róza. Po Filippině zmizení se Nino rozhodl, že se s ní ožení, aby jejich soužití pod jednou střechou bylo počestné a také proto, aby bylo dobře postaráno o dítě. Róza je nyní těhotná, ve čtvrtém měsíci.
Ukázalo se, že Filippa se před třemi lety neutopila, pouze strávila den a půl v moři, držíce se prkna. Zachránil jí ruský parník, který ji odvezl do Ameriky. Z prožité hrůzy se žena dočasně pomátla na rozumu a byla umístěna v Americe v léčebně. Když se uzdravila, požádala konzulát o repatriaci.
A nyní je Filippa zde, očekává Nina na molu spolu s mladší sestrou Rózou a s chlapečkem. Celé městečko se jejich situací baví a zvědavě přihlíží, jak Nino situaci vyřeší. Všichni se společně vydali k domovu. Aby učinili přítrž veřejnému pohoršení, nechali dveře do jejich nízkého domku otevřené dokořán. Po společné večeři uloží dítě do postele, vedle něj se k odpočinku posadí těhotná Róza. Nino s Filippo celou noc tiše rozprávějí a diskutují. Druhý den se všichni vydají do města a hledají pokojík k pronajmutí. Nacházejí jeden skoro až na druhém konci města, na cestě ke hřbitovu. Vybaví pokoj nejnutnějším nábytkem a na noc se do něj odebere mladší z manželek, těhotná Róza, spolu s chlapečkem, synem Filippy. Veřejné mínění je opět vzbouřené, všichni Rózu litují, jak byla obětovaná, chudinka samotná, těhotná, ona přece za nic nemohla. Nino si z řečí nic nedělá a odpovídá, že jeho rodinná situace je jeho starost.
Když znova vyjíždí na moře, vyprovázejí ho obě ženy s dítětem, a poté se odeberou do Ninova domku, kde společně hospodaří až do Ninova návratu. Návrat ovšem přinese další překvapení! Tentokrát se na noc do pronajmutého pokojíku uchýlí Filippa s vlastním synem, a Róza zůstává s Ninem v jeho domku. To je sousto pro zvědavé sousedy! Dochází k dalšímu zvratu ve veřejném mínění, všichni probírají manželský trojůhelník ze všech stran a neuznají, že obě sestry a Nino vlastně vyřešili nejlepším možným způsobem celou situaci, do které se nikdo z nich nedostal vlastní vinou. Ti tři, kterých se to týká, si řečí nevšímají. Nino dál vyjíždí na moře a zajišťuje obživu a Filippa s Rózou pečují o domácnost.
Největší starosti však Nino svým rozhodnutím způsobil matričnímu úředníkovi. Od té doby chodil pravidelně každých pět měsíců hlásit narozené dítě, a vždy upřesňoval: "To je od té živé!", "Tohle je od té mrtvé!"...
Džbán
Také tato povídka z roku 1909 je obsažena ve svazku La Giara. Je dokonce titulní povídkou tohoto svazku, neboť "La Giara" znamená "Džbán". Ani této povídce nechybí humor, nese až prvky frašky.
Hlavním hrdinou je Don Lollò Zirafa, člověk bohatý, ale s velmi nepříjemnu povahou. Kvůli každé maličkosti hned jede do města podat žalobu na své sousedy. Don Lollò vlastní mnoho zemědělské půdy, a jednou z plodin, které pěstuje, jsou olivy. Tento rok se olivám zvlášť dařilo, a Don Lollò očekává, že pět džbánů, které má doma, mu nestačí na vylisovaný olej. Rozhodne se tedy koupit šestý džbán, krásný a drahý, větší než všechny ostatní. Třetí den sklizně však dělníci zjistí, že tento nový džbán z neznámých důvodů praskl vedví. Nádeníci znají prchlivou povahu svého pána, proto jeden z nich navrhuje, aby nepozorovaně utekli a předstírali, že o zkáze džbánu nic nevědí. Druzí dva však nesouhlasí a zavolají Dona Lollò. Nejdříve hromuje a nadává, později se však nechá přesvědčit, aby zavolal hrnčíře strýčka Dimu (Zi’ Dima), který je známý svým tajným receptem na tmel. Hrnčíř chce Dona Lollò přesvědčit o kvalitě své práce a navrhuje, že obří džbán pouze stmelí. Don Lollò však nesouhlasí, nevěří kvalitě Dimova tmelu a trvá na tom, že hrnčř musí džbán stmelit a přidat i drátěnné háčky. Zi’ Dima je nespokojen, že opět nedostal příležitost přesvědčit okolí o svém umění, ale co může dělat: Don Lollò je bohatý, Don Lollò poroučí. Hrnčíř tedy začne navrtávat do obou polovin džbánu dírky a poté slepí tmelem obě části nádoby k sobě. Vleze si však dovnitř džbánu, aby mohl navrtanými dírkami protáhnout a upevnit drátěnná očka dle přání majitele. Práce je to zdlouhavá, hrnčíř však ji provede poctivě. Po dokončení se však objeví problém - Zi’ Dima zjišťuje, že je uvězněn uvnitř džbánu a nemůže ven! Nádeníci přivolají majitele džbánu, který nejprve hromuje a nadává, posléze však hned káže osedlat mulu a vydává se spěšně ke svému advokátovi, aby mu poradil, co má dělat. Ten se nejprve musí vypořádat se záchvatem smíchu, poté však prohlásí, že Don Lollò touto situací omezuje hrnčířovu osobní svobodu. Musí ho tedy osvobodit tím, že džbán rozbije - aby však nebyla škoda na jeho majetku tak veliká, hrnčíř je povinen zaplatit mu hodnotu džbánu před rozbitím. Don Lollò se vrací domů rozradostněn vyhlídkou na peněžitou náhradu. Okamžitě po příjezdu tlumočí hrnčíři advokátovu radu. Zi’ Dima se však rozčílí - on že by měl něco platit? Svou práci odvedl dobře. A za vysvobození ze džbánu nic platit nebude, to v něm raději zůstane nadosmrti! Rozlícený Don Lollò vidí, že s hrnčířem nic nesvede a odchází spát. Na dvoře zatím nádeníci pořádají slavnost, doběhli do hospody pro pití, hostí i hrnčíře ve džbánu, tančí kolem něj a hlasitým zpěvem ruší noční klid. Když Don Lollò uprostřed noci nemůže ani spát, rozčílí se, vběhne mezi opilé rozjařené dělníky na dvůr a vztekle kopne do džbánu, ve kterém se veselí hrnčíř. Džbán se začne kutálet ze svahu dolů, až se rozbije o olivový strom. Tak se stalo, že Zi’ Dima vyhrál - byl vysvobozen a nemusel starému mrzoutovi nic platit.
***********************************************************************************************************************************************************************************
Poznámka: "Džbán" (v Bahníkově překladu "Amfora") je znám také z filmového zpracování. V roce 1984 bratří Tavianiové ve filmu Kaos převedli na plátno několik Pirandellových povídek. Vznikl tak zdařilý film, který je výpovědí o životě na Sicílii počátkem 20. století.
V níže uvedeném článku se autor Tomáš Matras vyjadřuje ke studii Alesandra Mariniho "Pirandello e i Taviano". Autor naznačuje, že film bratří Tavianiových je svébytnou interpretací Pirandellova díla, u které není vůbec jisté, jaký postoj by k ní zaujal sám autor předlohy. "Jestliže Pirandellův svět je tvořen pesimistickou a uzavřenou moderní alegorií, ve které nemá místo correspondance mezi jedincem a okolním v baudelairovském smyslu, a tento svět nelze uspokojivě racionálně vysvětlit – jako v Povídkách pro jeden rok, bratři Tavianiové ve filmu Kaos vědomě vybírají z Pirandellova myšlení premisy a tendence, které on sám v racionální rovině zavrhl nebo marginalizoval. S trochou zjednodušení můžeme říct, že Kaos se vrací k myšlenkovému světu Pirandellova mládí, k vyprávěním jeho chůvy, k autorovým sicilským loci communes, které byly v průběhu jeho zrání překryty racionalitou intelektuála, jenž na své „sicilské období“ zdálky vzpomíná u psacího stroje ve své římské pracovně."
www.iliteratura.cz/Clanek/30867/marini-alessandro-pirandello-e-i-taviani
***********************************************************************************************************************************************************************************
PIRANDELLO, Luigi. Svatební noc. Vydání první. Praha: Melantrich, 1989. ISBN 80-7023-012-6.
Tento výbor obsahuje 25 povídek v překladu Václava Bahníka. Překvapilo mě, že takřka všechny povídky mají smutný až tragický ráz, pouze "Amfora" snad je veselá. Vybrané novely poukazují na sociální problémy a také v podtextu lze číst protiklerikální zaměření. Napadá mě, že tento aspekt je zdůrazněn především kvůli době, ve které vznikal tento výbor a jeho český překlad (tedy před rokem 1989).
Terč
Patetická a tragická novela. Mladá dívka Raffaella, která leží v nemocnici, se jednoho dne přihlásí jako dobrovolný model na zítřejší přednášku mediků. Chce, aby na její tělo také malovali barevnými čárami příznaky nemocí tak, jak to viděla u jiného děvčete z pokoje. Dříve sloužila v domě bohatých lidí a měla poměr s jejich synem. Oba se měli upřímně rádi, když však dívka otěhotněla, chlapcovi rodiče ji bez milosti vyhnali z domu a zakázali jim dál se stýkat. Porodila děťátko a dala je do nalezince. Od té doby chřadla a kvůli špatnému zdraví se dostala do nemocnice. Mezi mediky, kteří šli toho dne do přednáškového sálu, viděla svého milého, který ji tehdy opustil. Proto se chtěla další den stát figurantkou ona, aby viděl, jak kvůli němu dopadla. Ještě ráno před přednáškou zahlédla, jak se její bývalý milý vesele baví s jednou ze studentek. Když Raffaellu poznal, stáhl se až dozadu sálu a s nikým nemluvil. Medička však neváhala a na dívčino nahé tělo nakreslila uložení srdce a jeho stavbu. "Tři dny dávala Raffaella Osimová bedlivě pozor, aby jí kresba srdce z hrudníku nesmazala. Když ji propustili z nemocnice, před malým zrcátkem ve svém chudém pokojíku si vrazila dýku opřenou o zeď pěkně doprostřed terče, který jí nakreslila nic netušící sokyně."
Kaplička
Nábožensky založený zedník Spatolino žil se ženou a dětmi v bídě a nemohl sehnat práci. Jednoho dne si ho nechal zavolat boháč Ciancarella a objednal si u něho stavbu kapličky Ukřižovanému, která by měla stát u silnice na rozcestí naproti jeho domu. Trval však na tom, že vše zůstane jen mezi nimi. Spatolino se podivil, protože Ciancarella byl znám jako nepřítel církve, ale souhlasil kvůli možnosti výdělku. Za své poslední úspory nakoupil materiál a začal stavět, nevšímaje si posměchu okolí. Jenže boháč Ciancarella brzy zemřel a jeho příbuzní nevěřili, že by si byl opravdu objednal stavbu kapličky, zedníkovi tedy za jeho práci nezaplatili. Spatolino se s nimi pokoušel soudit, ale prohrál. Zoufalý tedy poručil manželce, aby mu z hrubého pytle ušila kutnu a sám se postavil jako socha Krista do své kapličky. Od té doby tam stojí stále, ve dne v noci. Lidé ho považují za ubohého blázna. Groteskná novela s motivy sociálními i protiklerikálními.
O katarské herezi
Bernardino Lamis je starý profesor dějin náboženství. Všichni o něm vědí, že jeho velkým tématem a vášní je tzv. Katarská hereze, o které kdysi napsal učenou knihu. Třikrát v týdnu se zanícením přednáší na univerzitě. Na jeho přednášky pravidelně chodí pouze dva studenti, kteří ho poté i doprovázejí k domovu. Profesor Lamis se ve svém životě ani neoženil, aby měl klid pro svá studia. Před dvěma lety ho však postihla katastrofa! Přistěhovala se k němu rodina jeho zemřelého bratra z Neapole - hlučná švagrová a sedm dětí. Profesor Lamis rok to trápení s nimi vydržel, ale pak si ze zoufalství pronajal pokojík ve městě, sám se tam odstěhoval a švagrové s dětmi přenechal svůj byt. Na příští přednášku ohlásil téma Katarská hereze. Cítil, že se k tomuto tématu musí důkladně vyjádřit, protože v Německu o něm vyšla nedávno kniha, která zcela ignorovala jeho vlastní dřívější dílo! Ve svém rozhořčení se po mnoho večerů usilovně připravoval. Ráno onoho dne bylo přímo hrozné počasí, dorazil však na univerzitu včas. V šeru posluchárny si povšiml nezvyklého množství tmavých siluet a pomyslel si, že to je kvůli tomu, že jeho dva věrní studenti rozhlásili, že dnešní přednáška bude mimořádně zajímavá. Pustil se do práce a se zaujetím přednášel celou hodinu. Ke konci přednášky se najednou objevili jeho studeti, kteří se oba kvůli počasí zdrželi. Zjistili, že v posluchárně nikdo nesedí, pouze asi dvacet studentů z vedlejší třídy si tam pověsilo uschnout nepromokavé pláště! Profesor Lamis svou dlouho a pečlivě připravovanou přednášku četl pouze mokrým kabátům! Jeho dva věrní studenti zůstali stát přede dveřmi a prosili přicházející spolužáky, abysi pro své kabáty nechodili hned, aby tak starého pána nezahanbili.
Přemýšlej o tom, Kubíčku!
Profesoru Augustinu Totimu je kolem sedmdesátky. Za ženu si vzal Majdalenku, které je 26. Manželství uzavřel s jediným záměrem - aby prokázal dobrodiní chudé dívce, aby ji povznesl. Z pochopení pro její mládí byl ochoten přehlížet i její milenecký poměr s Kubíčkem, který býval jedním z jeho žáků. Dokonce Kubíčkovi po ukončení školy sehnal i dobře placené místo v bance. Synáčka, který se mladému páru narodil, miloval jako svého vlastního a ochotně a nesobecky se povznášel nad urážky, které na něho pokřikovali na ulici, když s ním šel na procházku. Jednoho dne se však Majdalenka začala trápit a celé dny jen plakala. Nechtěla mu říci důvod, proto se profesor s malým synkem vypravil na návštěvu za Kubíčkem, aby zjistil, co a jak. Dověděl se, že Kubíček se chystá zasnoubit s jinou dívkou. Došlo mu, že to by Majdalenku zničilo a ublížilo by to i malému synkovi. Ve snaze zabránit té zkáze začne Kubíčka vydírat - pokud se opravdu zasnoubí, poví jeho snoubence o nemanželském dítěti! A pokud by ani to nestačilo, může zařídit, aby Kubíček přišel o práci! Zkrátka ho pohrůžkami nutí, aby zůstal milencem jeho ženy. V tom je tato novela groteskní.