Vyhledávání

Kontakt

Mgr. Jana Strouhalová

Úvod > Pan Kaplan má třídu rád - Divadlo ABC, Praha

Pan Kaplan má třídu rád - Divadlo ABC, Praha

11.09.2014 23:55

Leo Rosten - Pan Kaplan má třídu rád

podle knihy Lea Rostena v překladu Pavla Eisnera volně upravil Miroslav Hanuš.

Oblíbená kniha o záludnostech vyučování cizí řeči v originálním jevištním provedení plném písní, tance a půvabného humoru.

Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta. Jedinečný slovní humor se tu střídá se steskem po domově a vše je doplněno řadou písniček z celého světa. Inscenaci připravil pro Divadlo ABC tým pod vedením Miroslava Hanuše, který má na kontě veleúspěšný činoherní muzikál Šakalí léta. Tato inscenace získala ocenění Komedie roku 2009 a cenu odborné poroty na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích.

Délka představení: 2 h 50

Premiéra: 24.1.2009

Osoby a obsazení:

Hyman Kaplan	Oldřich Vízner
Profesor Parkhill	Jaroslav Vlach
René	Lubomír Lipský
Claude (francouzští bratři)	Dalimil Klapka (původně Stanislav Fišer)
Norman Bloom	Jiří Klem
Sam Pinsky	Hanuš Bor
Janusz Scymcak	Jan Szymik
Vasil Hruska	Martin Písařík
Lucca Barbella	Jan Meduna
Olga Tarnovská	Věra Nerušilová
Carmen Caravellová	Jana Drbohlavová
Nelly Gray	Jitka Smutná
Rózi Mitnicková	Hana Doulová
Rochelle Goldbergová	Veronika Gajerová
Klára Kipnisová	Barbora Poláková
Oskar Trebisch	Jaroslav Brabec / Stanislav Štěpán
Olaf Umea	Josef Lorenc / Tomáš Hustoles

Busty V+W ve vestibulu Divadla ABC

Na tomto představení jsem byla už podruhé. Poprvé to bylo před 4,5 lety, krátce před mými jubilejními narozeninami, se zájezdem od KC Turnov.

Tentokrát to byl zájezd pořádaný z Železného Brodu a jeli jsme spolu se známými, Mirkou a Mirkem.

Z prvního shlédnutí jsem si pamatovala, jak se mi líbilo, že v této hře snad každý herec na jevišti hraje na nějaký hudební nástroj. To jsem si nyní jen potvrdila - na jevišti byla bicí souprava (za kterou se střídali Martin Písařík a představitel profesora Parkhilla Jaroslav Vlach) a dokonce i kontrabas, na který hrály střídavě hlavně dámy - Jitka Smutná, Bára Poláková a možná ještě někdo jiný.

Před zájezdem jsem si znova přečetla literární předlohu, která patří k mým oblíbeným. Je jasné, že děj hry se nedrží zcela přesně knihy, jde o úpravu provedenou hercem Miroslavem Hanušem. Zde je několik porovnání:

V průběhu představení na jevišti zazní několik písní, které v převážné většině mají nějak ilustrovat různé země, ze kterých žáci do Ameriky přijeli. Největší divácké ovace sklidila portugalská lidová píseň "Tia Anica de Loulé" v podání Martina Písaříka. Tento herec ji doprovodil i povedenou taneční kreací a vůbec se jeví jako výrazně komediální talent. První i druhé dějství bylo rozděleno "zvoněním" na jednotlivé vyučovací lekce a přestávky. O přestávkách patřilo jeviště - třída černošské uklízečce Nelly Gray, která okořenila představení několika tradicionály (Jitka Smutná se kromě herectví věnuje i písničkářství. Nemohu zapomenout na píseň "Lásko" při společném vystoupení českých písničkářů s Karlem Krylem krátce po Listopadu 1989, kde se Smutné znělý hlas nesl opravdu nepřeslechnutelně). Tato písňová intermezza sice byla divácky vděčná, ale maličko posunula vyznění celého příběhu.

Kniha byla poprvé vydána v roce 1937, tedy ještě před druhou světovou válkou. Naproti tomu divadelní hra se odehrává v letech 1941-42. Válečný konflikt je v ději výrazně přítomen nejen samotným faktem, že kvůli němu žáci večerní školy byli nuceni emigrovat, ale například i v písni "Hitler, ty stará prase" nebo v dialozích profesora Parkhilla s černošskou uklízečkou, kterou znepokojuje zapojení USA do evropské války a má strach o svého nejstaršího syna, který dostal povolávací rozkaz.

V knize profesor Parkhill přeřeknutí a legrační zkomoleniny svých svěřenců opravuje a vede je k nápravě, oni ovšem ve snaze o správný tvar často vytvoří další paskvil, který vyvolá mezi nimi bouřlivé diskuse a tak to pokračuje, až se od původního problému všichni na hony vzdálí. Tímto řetězením vznikají v knize nejvtipnější a nejabsurdnější momenty. Ovšem v představení je důraz kladen hlavně na vtipnost samotných přeřeknutí a zkomolenin, která jsou ponechána bez oprav.

Slečna Mitnicková v knize je mladá stydlivá slečna, premiantka třídy, která se ke konci příběhu sblíží s mladým sportovcem Nathanem P. Nathanem. Takovou slečnu jsem očekávala. V představení byla slečna Mitnicková staropanenská upejpavá slečna ve věku kolem padesátky.

Také vdavekchtivost Kláry Kipnisové, na kterou je v představení mnohokrát upozorňováno, v knize nemá takový prostor (nehledě na to, že v knize se za pana Andrassyho chce vdát slečna Zievová). Její zamýšlený sňatek s panem Andrassym se dokonce stává předmětem jakési mušketýrské výpravy mužů (prostřednictvím zvoleného vyslance) ze začátečnické třídy.

Při první návštěvě hráli dvojici francouzských bratrů, původním povoláním artistů, Lubomír Lipský a Stanislav Fišer, který v té době už nemohl mluvit po nádorovém onemocnění hlasivek (měl "slavíka") a do hry to bylo vtipně zakomponováno. Připadalo mi tehdy až dojemně solidární, že ve hře se našla role pro starého nemocného herce. Nyní tuto roli s panem Lipským hrál Dalimil Klapka, ale němá role mu zůstala.

Pan Lubomír Lipský (*1923 !) si hraní očividně vychutnával a na svůj věk byl obdivuhodný.

Na závěr herci sklidili zasloužený potlesk, prvním přídavkem byla píseň "Černý muž pod bičem otrokáře žil". Při neutuchajících ovacích si Jitka Smutná zjednala ticho v sále a druhý přídavek uvedla slovy: "My tuto píseň přidáváme pokaždé, ale dnes je 11. září, tak se tou písní společně pomodlíme", chopila se knotrabasu a svým skvělým způsobem zazpívala tradicionál "my Lord, What a Morning". Byl to silný okamžik, sice od pana Kaplana vzdálený na hony, ale myslím,že se každého dotkl.