Opera Jakobín - Národní divadlo, Praha
ANTONÍN DVOŘÁK - JAKOBÍN
Autor libreta: Marie Červinková-Riegrová
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: Zbyněk Müller, David Švec, Jan Chalupecký
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéry: 8. a 9. října 2011
Moje hodnocení:
Představení Jakobína v Národním divadle pro mě bylo velkým zážitkem. Již samo prostředí „zlaté kapličky“ umocňuje slavnostní dojem a opera sama se mi navíc velmi líbila.
Přiznávám, že jsem měla mírný strach, aby dílo nebylo nějak moderně či avantgardně pozměněno, ale tyto obavy se nenaplnily.
Z recenze: „Je třeba předeslat, že inscenovat v dnešní době jevištní dílo typu Dvořákova Jakobína není právě snadné. Jak se v éře nanotechnologií a globální ekonomické krize postavit k „malým problémům“ idealizovaných postav z prostředí českého maloměsta konce 18. století? Jak v době sociálních sítí a stírání geografických hranic uchopit motiv konfrontace domova a světa? Budiž rovnou řečeno, že odpůrci tzv. aktualizací se znesvěcení rodinného stříbra obávat nemusejí; prvky naší cynické současnosti do idylického Dvořákova světa tentokrát infiltrovány nebyly a milovníci tradic se dokonce dočkají i kostýmních variací na lidové kroje. Inscenátorům se přesto s úspěchem podařilo vyhnout se naivním obrozeneckým obrázkům, k nimž dodnes některá nastudování české klasiky sklouzávají.“
Zdroj: https://operaplus.cz/novy-jakobin-v-narodnim-divadle-zabodoval/
Opera v sobě měla vtip. Jestli tomu rozumím správně (nejsem znalec), pak Jakobín se většinou hraje v krojích a nepostradatelnou rekvizitou bývají dřevěné školní lavice. V tomto ohledu se tedy režisér jistého novátorství dopustil, ovšem jen umírněně. Na scéně byly dřevěné židle v několika velikostech, od dětských židliček až po absurdně naddimenzované židle, na kterých se některé postavy nechaly od ostatních vozit. Kostýmy byly střízlivé, ale jisté náznaky krojů v sobě nesly.
Z jiné recenze: „Základním – vtipným a variabilním – scénografickým prvkem je spousta festovních dřevěných židlí s opěradlem v pěti velikostech od maličkých dětských přes standardní dospělé až po obří čtyřmetrový exemplář – piedestal pro panstvo.“
Snad jediné místo, kde bylo "vtipu" až příliš, bylo znázornění toho, jak je školní mládež rozjívená. Jako prostředku bylo využito papírových vlaštovek, které účinkující na místě skládali z listů partitury a posléze je rozpustile házeli do obecenstva a do orchestřiště. Stejný dojem měla i kritička paní Havlíková v již jednou citované recenzi: "...T
Třebaže občas méně by bylo více (házení papírových vlaštovek, dělání dlouhých nosů … Národní divadlo Jakobínem doplnilo svůj chatrný český repertoár konečně o divácky vděčnou a poctivou inscenaci, která netrpí svévolným režisérismem ani staromódním tradicionalismem.“
Pěvecké výkony byly podle mého názoru perfektní, ale to snad člověk v Národním divadle očekává jaksi samosebou…
Pokud jde o mě, tvůrci této inscenace mohou být spokojeni - odcházela jsem s pocitem, že Jakobín je moje oblíbená opera a že mám Dvořákovu hudbu ráda! Od té doby jsem si několikrát na Youtube vyhledala a přehrála dvě místa, která se mi v Jakobínovi líbila nejvíc – tenorovou árii „znáte toho pána, starého sršána“ a sbor „zdráv buď, ó pane náš“.
Foto: z webových stránek Národního divadla
Děj:
Dvořákův Jakobín je jednou z nejoblíbenějších a nejuváděnějších českých oper. Příběh, líčící na jedné straně poměry českého maloměsta a na straně druhé návrat „podezřelého“ emigranta zpět do vlasti, bývá často chápán v naivistické nadsázce. Je ovšem spíše nesen – především díky Dvořákovu hudebnímu géniu – ve smíšené a nejednoznačné atmosféře melancholie, sentimentu, humorného nadhledu i sebeironie. Jako v mnoha jiných podobně laděných českých dramatických dílech končí i zde všechny nakupené a vyhrocené konflikty v pokorném, smířlivém a vlídném zmoudření.
Do idealizovaného českého města na konci 18. století se z Paříže vrací hraběcí syn, který byl kdysi otcem vyhnán pro svou svobodomyslnost. Než je mu dovoleno, aby se se svým otcem smířil, musí spolu se svou ženou projít klubkem maloměstských intrik, které směřují místní obyvatelé jak vůči sobě samým, tak – kvůli podezření z „jakobínství“ – vůči hraběcímu synu Bohušovi a jeho ženě. Setkáme se s řadou klasických a oblíbených dramatických typů – se šťastně zamilovanými Jiřím a Terinkou, mezi něž se chce vklínit namyšlený purkrabí Filip, s mocichtivým hraběcím synovcem Adolfem či dobráckým učitelem Bendou.
Podstatnou roli v příběhu hraje tradičně oslavovaná česká hudebnost, láskyplný vztah Čechů k hudbě, která svou vřelostí a něhou dokáže obměkčit i nejzatvrzelejší srdce. Školní scéna, v níž učitel Benda chystá s dětmi slavnostní kantátu na počest nového pána, pak patří po zásluze do zlatého fondu české opery.