Nevěra - Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Malé divadlo
Ingmar Bergman
Ingmar Bergman (1918-2007), jeden z nejvýznamnějších švědských autorských filmařů 20. století. Méně se u nás ví, že Bergman byl nejen nesporným géniem filmovým, ale rovněž i divadelním. Byl autorem dramatických textů, divadelním ředitelem a hlavně současně se svou filmovou kariérou nepřetržitě režíroval různé hry v divadlech po celé Evopě. Jedno médium v jeho tvorbě inspirovalo druhé. Ve své tvorbě se často zabýval existenciálními otázkami (smysl života), smrtí, osaměním, pravdou a vírou v Boha.
Nevěra - činohra
Překlad: Zbyněk Černík
Divadelní adaptace, režie a hudba: Michal Lang
Scéna: Milan David
Kostýmy: Tomáš Kypta
Dramaturgie: Martin Urban
Bergman LADISLAV DUŠEK
Marianne MARKÉTA TALLEROVÁ
Marcus MARTIN POLÁCH
Isabelle KAROLÍNA BARANOVÁ
David DAVID SUCHAŘÍPA
Martin Goldberg MARTIN STRÁNSKÝ
Učitelka Jasanderová JANA STRÁNSKÁ
Holstová JANA STRÁNSKÁ
Anna Bergová MICHAELA LOHNISKÁ
Margareta ŠTĚPÁNKA PRÝMKOVÁ
Anděl KATEŘINA VYDROVÁ
Herci - zkouška Cesty dlouhým dnem do noci -
Johan JAKUB ALBRECHT ( myslím, že ve shlédnutém představení PŘEMYSL HOUŠKA)
Axel MARTIN STRÁNSKÝ
Kaje KATEŘINA VYDROVÁ
Když nejvýznamnější představitel švédské kinematografie, režisér, prozaik a dramatik Ingmar Bergman (1918-2007) víceméně uzavřel začátkem osmdesátých let svou režisérskou kariéru, dál psal filmové scénáře. Ve scénáři Nevěra (1997) s podtitulem Partitura pro obrazové médium je autor jednou z postav, je divákem a tvůrcem zároveň. Svou fantazií stvoří nebo ze vzpomínek oživí hlavní hrdinku, herečku Marianne, ta se mu zjevuje a on ji nutí vyprávět, přehrávat scény svého životního milostného příběhu. Text je prokládán režisérskými komentáři. V jednom z nich se Bergman vyznává z touhy natočit celovečerní film, který by sestával z jediného záběru, záběru Marianne.
Podle tohoto scénáře nejdříve vznikl film Nevěra na popud herečky Liv Ullmanové, Bergmanovy nemanželské družky, matky jeho dcery, s níž přes 40 let vlastně žil v manželském "boji". Právě ona jeho "partituru pro obrazové médium" v roce 2000 úspěšně natočila jako režisérka a za tento počin získala i nominaci na Zlatou palmu filmového festivalu v Cannes.
Je to materiál, který však stejně dobře jako filmem může být i divadlem. Nevěra je skvělý příběh na téma dané názvem. Hluboký, jemný, smutný i komický současně. Tajemství lidských vztahů a citů dokázal jen málokdo zachytit a rozkrýt tak mistrovsky a poutavě jako právě Ingmar Bergman. Současně se mu skvěle daří ukázat komplikovanost lidské existence v jejím emocionálním světě. Někdy tak nenápadném, ale přesto zcela zásadním.
Na tuzemském jevišti se Nevěra objevila zatím jen jednou - v pražském Divadle na Vinohradech. V Liberci ji do divadelní podoby převedl šéf činohry Michal Lang. Podle tvůrců Bergman v povídce zachycuje a rozkrývá tajemství lidstkých vztahů a citů a ukazuje komplikovanost lidské existence v jejím emocionálním světě.
Do vyprávění Nevěry nás švédský režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout, abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové, kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu kdysi idylického manželství.
Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Marcuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Marcusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Marcus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Marcus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné následky.
Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se odvážil ji soudit? Režisérův rozhovor („Uvědomuješ si, že manipuluješ sám se sebou i s jinými? ... Režíruješ ve volném čase.“) s oživlou představou a barvité scény z jejího manželského života i z toho, co přišlo po něm, jsou pak dále prokládány Bergmanovými osobními reflexemi, komentáři „soukromého charakteru“ a sólovými vstupy hrdinčiny dcerky. (Typický motiv moudrého dítěte tiše pozorujícího zvrácenosti života dospělých se zde po vrcholném ztvárnění ve Fanny a Alexanderovi vrací v nové podobě.)
Kdo od Bergmana očekává drásavé psychologické drama, nebude zklamán. Herečka se vášnivě zamiluje do manželova nejlepšího přítele. Milostný trojúhelník, posléze rozpad manželství. Středem napětí, zoufalství a úzkosti se stává Isabelle, neobyčejně citlivé dítě s velkou fantazií, o niž se bývalí manželé přetahují. Mariannin nový vztah není vůbec idylický a zhrzený manžel se změní v zákeřného, mstivého nepřítele. Bergman je mistrem situací, které vedou hrdiny nad propast beznaděje, situací na hranici lidských možností, šílenství a perverze. Přesto jsou jeho příběhy až příliš uvěřitelné.
Můj názor:
+ Téma samotné je depresivní a drásavé, jak se ostatně od Bergmana očekává, přesto bylo pojato a předloženo se stopami humoru.
+ Nenudila jsem se ani chvíli, po celou dobu měla hra děj a spád, pořád se něco dělo, podle mě to znamená, že námět byl dobře režijně zpracován.
+ Herecké výkony hlavních čtyř (respektive pěti) představitelů se mi nadlouho vryly do paměti:
* Ladislav DUŠEK (Bergman) patří už dlouho mezi mé oblíbené herce v Liberci, v této roli mu navíc nezvyklá image (delší vlasy, koženná bunda..) velice slušela :-) . Absolutně bych nevěřila, že mu právě bylo 70 let!!! Hádala bych mu minimálně o 15 méně. (Článek hercově životním jubileu zde d3.pdf (592824) )
* Markéta TALLEROVÁ (Marianne) vysoká a ztepilá, krásná a skvělá jako vždy, poctivé divadelní herectví, kdykoli ji vidím především na Malém divadle, připomenu si vždy, že je žačkou Borise Rösnera, jeho herecký přístup z ní vyzařuje. Její Marianne je afektovaná jako správná herečka, zároveň je to však i žena, která se staví k minulosti čelem i přes svůj strach přiznat svou vinu.
* David SUCHAŘÍPA (David), který v této hře v Liberci hostuje, se s paní Tallerovou zná již dlouhá léta. Podle divadelního bulletinu Xaver se poprvé setkali ve 12 letech, kdy oba chodili do LŠU v Praze Radlicích. I když v Nevěře spolu v jedné hře hrají poprvé, působí velmi sehraně. Jejich projev není možné označit za civilní, stále bylo cítit divadelní herectví (a to asi bylo i záměrem), přesto ti dva spolu skvěle souzněli. Jsem ráda, že jsem pana Suchařípu měla možnost vidět naživo, zatím jsem ho viděla pouze v televizi. (Neodpustím si poněkud bulvární poznámku - překvapil mě nezvykle krátkým sestřihem vlasů á la holicí strojek a nepřehlédnutelným bříškem pokročilého čtyřicátníka :-) ...).
* Martin POLÁCH (Marcus). V první části hry se jeho postava příliš neprojevovala - dirigent úspěšný doma ve Švédsku i za mořem, spokojený manžel a otec. Zvrat nastal ve druhé části hry, kde odhalil nevěru své ženy a opsal silný oblouk k nenávistnému a mstivému nepříteli.
* Karolína BARANOVÁ (Isabelle). Tato mladá herečka účinkuje v libereckém Malém divadle v celé řadě her současných autorů, jejichž cílem je přitáhnout do divadla mladé publikum. Kromě těchto často více či méně alternativních kusů se nevyhýbá ani divadelní klasice na velké scéně Šaldova divadla. Viděla jsem ji v Liberci již jako Julii v Romeovi a Julii, jako Eržiku v Baladě pro banditu, ale nejvíce mě zaujala v Její pastorkyni v roli Jenůfy (viz samostatný článek). Ve hře Nevěra hraje devítiletou Isabelle, její dětskost je nakažlivá, nebezpečná, uvěřitelná. I její postava projde tragickou proměnou, sobecké jednání obou jejích rodičů promění celý její život.
+ Scény, které se mě nejsilněji dotkly, se týkají právě Isabelle. 1) Její bezprostřední radost z návštěvy strýčka Davida, nadšení, když mu vyprávěla své pohádky. 2) Její bolest, když se s Davidem odmítala setkat poté, co Maraianne a David spolu začali žít ve společné domácnosti. ("Kvůli tobě mě maminka už nechce!") 3) Mrazivá scéna, pouhý dialog otce s dcerou a přece děsivý svým obsahem, kdy Marcus očerňuje Mariannu v očích dítěte, Isabelly. ("Ano, tos nevěděla? Maminka čekala jiné miminko, ale ten ošklivý David nemá rád děti, tak poslal maminku k lékaři, který jí nožem a kleštěmi to nové miminko vyndal z bříška...")
Režisér Michal Lang
Režisér Michal Lang (1964) se kromě divadelní režie věnuje i psaní her a skládání hudby. V minulosti působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v pražském Činoherním klubu, v Divadelním sdružení CD 94, ve Švandově divadle a v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde je v současné době šéfem činohry. Od 1. září 2013 se Lang stane novým ředitelem Divadla pod Palmovkou, kde vystřídá dlouholetého šéfa libeňské scény Petra Kracika.
