Legenda o Kateřině z Redernu - Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
KATEŘINA Z REDERNU
Poprvé v historii vzniklo velké operní dílo čistě pro Liberec. Renomovaná skladatelka Sylvie Bodorová napsala na text bývalého ředitele Divadla F. X. Šaldy, režiséra Martina Otavy, operu o významné historické osobnosti Liberecka a Frýdlantska, hraběnce Kateřině z Redernu.
Operní dílo, jehož režie se ujal Martin Otava, mělo v libereckém Divadle F. X. Šaldy světovou premiéru v pátek 19. prosince 2014. Inscenaci za dirigentským pultem řídil Marek Štilec, v roli Kateřiny se střídají Lucie Kašpárková a Lívia Obručník Vénosová.
Hlavní hrdinkou operního díla je rozporuplná aristokratka Kateřina z Redernu, která mimo jiné založila se svým manželem Melchiorem a jeho bratrem liberecký zámek, a jejich syn Kryštof. Další výraznou postavou je Albrecht z Valdštejna. Libreto zpracovává období konce vlády císaře Rudolfa II. až po dobu po Bílé hoře. Dílo je mimořádné nejen pro svoji historickou autentickou vazbu k Libereckému kraji, ale především pro svůj přesah morální, lidský, politický, nakonec i ekonomický, neboť jak říkal Tomáš Baťa: „Hospodářská krize je následkem krize morální“.
V závěru opery se umírající Kateřina, zbavena majetku a moci, odsouzená k životu v ústraní, naposledy setká se svým synem a posílá jej pryč z nesvobodné země slovy: „Jdi. Odejdi, aby ses mohl vrátit. Jsi naší nadějí, nadějí naší země. Nadějí našeho lidu“. Opera tedy končí světlem naděje, že jednou bude znovu lépe.
Hraběnka Kateřina z Redernu patřila mezi desítku nejvýznamnějších aristokratek starší české šlechty. Jako členka panského stavu měla právo zúčastňovat se všech zemských jednání v Praze. Tvrdá a nekompromisní paní, milující matka, opuštěná žena, úspěšná manažerka. V závěru života ztratila vše. Kateřina zemřela na libereckém zámku, a třebaže vybudovala ve Frýdlantu rodinné mauzoleum, nebylo umožněno ji tam pohřbít. Odpočívá, neznámo kde.
https://www.liberec.cz/cz/aktuality/aktuality.html
OSOBY A OBSAZENÍ
|
Kateřina |
LÍVIA OBRUČNÍK VÉNOSOVÁ |
|
Kryštof, syn Kateřiny |
MICHAL BRAGAGNOLO |
|
Martin Nussler, duchovní a superintendant |
JIŘÍ KUBÍK |
|
Albrecht z Valdštejna |
LUBOŠ SKALA |
|
Herold |
MILAN HODNÝ |
|
Bernard Fuess, vychovatel a preceptor Kryštofův |
PAVEL VANČURA |
|
Jan Phillipi, zámecký písař |
JAROSLAV PATOČKA |
|
Rychtář Zestermann, měšťan |
ANATOLIJ OREL |
|
Rudolf II. |
JIŘÍ DAVID |
|
Prodejce |
JIŘÍ ČERNÝ |
|
Melchior |
ALEXEY YURAKOV |
|
Alegorie války |
MARIA GORNALOVA |
Liberec má svoji první operu. Její hrdinkou je hraběnka z Frýdlantu
„Je to naprosto ojedinělý počin, kdy vznikla původní opera pro oblastní divadlo a ještě na regionální téma. Také proto jsme na ni dostali grant z Ministerstva kultury 450 tisíc korun. Z normálního rozpočtu bychom si to nemohli dovolit,“ poznamenala ředitelka Šaldy Jarmila Pešlová.
„Věřím ale, že ji Liberečáci ocení, protože je to opravdu pěkná podívaná. I když pro toho, kdo je zvyklý pouze na Verdiho, trochu netradiční.“
S nápadem přišel bývalý ředitel divadla
Autorka na díle pracovala dva roky. „Vždycky jsem si na operu myslela. Dokonce jsem dvě napsala, jednu dětskou a jednu pro Státní operu v Praze, ale žádná se nakonec na jeviště řízením osudu nedostala. Teď se to podařilo. V úžasném městě a se skvělými lidmi,“ pochvaluje si Sylvie Bodorová.
S tématem o majitelce panství Frýdlant, Liberec a Zawidóv v druhé polovině 16. a začátkem 17. století za ní přišel před více než dvěma lety tehdejší ředitel libereckého divadla Martin Otava.
„I když jsem o Kateřině z Redernu slyšela až od něj, rudolfinskou dobu jsem měla zmapovanou. Pracovala jsem tehdy na cyklu pro amerického barytonistu Thomase Hampsona. A ten po mně chtěl skladbu věnovanou době Rudolfa II., ve které žila i hraběnka Kateřina,“ vysvětluje Bodorová, která strávila poslední týdny na zkouškách v divadle.
„Poprvé jsem viděla, jak se moje dílo rodí na jevišti, a bylo to něco jedinečného,“ konstatuje Bodorová. „A přiznávám, že to, co jsem napsala, bylo místy velmi těžké - pro sólisty, orchestr i sbor. Můj syn, který operu diriguje, mi dokonce řekl, že to žádný sbor nezazpívá. A pak jsem přišla na zkoušku a oni to vystřihli skvěle, tak je sbormistr připravil.“
Děj opery zavádí diváka do konce doby vlády Rudolfa II., kdy v Čechách panovala náboženská svoboda a velká část obyvatel byla protestantská. A končí nástupem rekatolizace po bitvě na Bílé hoře, kdy se museli protestanti víry zříct nebo odejít ze země.
A právě v tomto neklidném čase se po smrti majitele panství Melchiora z Redernu vlády ujala jeho manželka Kateřina.
V opeře vystupuje i Albrecht z Valdštejna
„Byla velmi schopná. Kdyby žila v dnešní době, určitě by se dokázala prosadit. Neměla to lehké - muž jí zemřel, když bylo synovi devět, zanechal jí panství, o které se musela starat. Vedla si velmi zdatně a majetky ještě rozmnožila. A to i přesto, že se našlo dost těch, kteří ji chtěli podvést. Zároveň byla i milující matka, která musela překonávat generační spor se svým synem,“ líčí Bodorová.
V opeře vystupuje i vévoda Albrecht z Valdštejna, který se stal majitelem panství po Redernech.
„Je velmi těžké udržet pozornost a napětí. A tak se přiznám, že jsem se nevyhnula ani mírné fabulaci, například při tom, když se Valdštejn snaží získat Kateřinu, nebo tím, že jsem ji nechala žít o deset let déle, aby to zapadlo do dalších reálií opery,“ přiznává Bodorová.
Podle režiséra Martina Otavy není téma Kateřiny z Redernu jen historické a regionální.
„Má nadčasový a celospolečenský přesah. Zobrazuje dobu, kdy končila svoboda víry a nastoupila epocha rekatolizace, doba temna, kdy byli lidé postavení před dilema zřeknout se víry a přežít, nebo zůstat svobodní, ale přijít o majetek a odejít. A to je přece i doba nacismu nebo komunismu, vlastně jakéhokoli ismu, jakékoli diktatury,“ míní Otava.
Důležitou roli v nové opeře hraje balet, který není jen kulisou, ale dotváří atmosféru děje. A baletně je ztvárněná i jedna z postav - Melchior z Redernu, kterého představuje Alexej Jurakov.
Choreografie se ujala šéfka libereckého baletu Alena Pešková, u dirigentského pultu byl syn autorky Marek Štilec, sbor připravil Tvrtko Karlovič. V roli Kateřiny z Redernu alternují Lucie Kašpárková a Lívia Obručník Vénosová.
LEGENDA O KATEŘINĚ Z REDERNU V LIBERCI
na podnět dnes už bývalého ředitele libereckého divadla Martina Otavy z roku 2011 se stala hlavní postavou opery šlechtična, která žila ve zdejším kraji na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století jako majitelka libereckého, frýdlantského a zawidowského panství. Skladatelka Sylvie Bodorová se rozhodla, že si libreto k opeře vytvoří sama a podložila práci na něm studiem historických materiálů doby před- a pobělohorské. Nechala se podle svých vlastních slov inspirovat nebo snad lépe vést knihou historika Milana Svobody Redernové v Čechách (2011), která mapuje osudy severočeského šlechtického rodu v letech 1558 až 1621 a jejíž autor považuje manžela Kateřiny z Redernu Melchiora za vojevůdce srovnatelného svým významem s Janem Žižkou z Trocnova nebo s Albrechtem z Valdštejna. (Melchior z Redernu byl generálním polním maršálem císaře Rudolfa II. v Uhrách, předsedal vojenské radě ve Vídni a významně se podílel na bojích proti Turkům.)
S historikem Milanem Svobodou skladatelka téma své opery i dále konzultovala. Uvědomovala si, že (citováno z programu k inscenaci): „Převést historické události na operní scénu bez jakýchkoli změn nelze. Drama a příběh na jevišti mají jiné zákonitosti a bez určité fabulace by se libreto opery o Kateřině z Redernu vytvořilo jen stěží.“ A pokračuje: „Přesto jsem se snažila maximálně vycházet z reálií historické situace a základní osnova mého příběhu je z velké míry postavena na dobových pramenech a faktech, fabulace je spíše v rovině osobních příběhů.“
Do napsání libreta na dané téma se autorka pustila s vervou a v již uveřejněném rozhovoru pro Operu Plus si libuje, že jí toto rozhodnutí ušetřilo složitá jednání s jiným libretistou. Je zřejmé, že skladatelka věnovala studiu historických materiálů hodně úsilí, což však nemusí mít pro vznik operního libreta podstatný význam. Libreto by mělo především obsahovat určité dramatické, ale také skladebné, architektonické kvality, které poskytnou skladateli impulzy pro vytvoření konzistentní operní formy. Mělo by skladateli sloužit jako inspirace, jako určitá obsahová a formální jistota, k níž se skladatel upíná při vytváření operní skladby, a mělo by také být spolutvůrcem temporytmu budoucí inscenace.
Málokterý skladatel je zároveň talentovaným libretistou, existují ovšem výjimky, mezi něž patří třeba Leoš Janáček. I ten však například při Výletech pana Broučka vystřídal, nemýlím-li se, sedm libretistů a tato opera na nevyváženost libreta stále doplácí. Janáčkova vlastní libreta vesměs vycházejí z literárních či dramatických předloh (Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu). Pokud se totiž libretista opírá o již dříve zpracovanou látku, velmi mu to usnadňuje práci. A tak si skladatelka Silvie Bodorová instinktivně zvolila snad tu nejtěžší ze všech možných cest. Všichni známe situaci, kdy máme prostudováno tolik materiálu, že nás v závěru práce téměř zavalí.
Zvolenou hlavní postavou opery Sylvie Bodorové je šlechtična Kateřina z Redernu žijící v době císaře Rudolfa II., jejíž manžel hrdinně padl v bitvě proti Turkům. Patřila mezi ty mimořádně statečné a schopné ženy, které po smrti živitele rodiny vzaly hospodářství do svých rukou a podařilo se jim vybřednout z válečných dluhů. Její pře s měšťany, kteří se ji snažili finančně obalamutit, jsou první z jejích velkých a úspěšných bitev. Do jejího osudu se v opeře snaží vstoupit Albrecht z Valdštejna, kterého Kateřina odmítá, protože vytuší jeho zištné úmysly. Další problémy přinesl čas. Kateřinin syn Kryštof získal postavení na dvoře císaře Rudolfa II., avšak později, po bitvě na Bílé hoře, když roku 1627 vyhlásil Ferdinand II. rekatolizační patent, nastala doba, kdy byli protestanti nuceni buď přestoupit ke katolicismu, nebo opustit vlast i majetek. Albrecht z Valdštejna dilema vyřeší okamžitě, volí cestu společenského postavení a peněz a nabádá Kryštofa k témuž. A tady přichází další velká bitva Kateřiny z Redernu, kterou vybojuje úspěšně. Její syn Kryštof nakonec z morálních důvodů volí cestu emigrace a ona sama, byť zbavena majetku (který získal již zmíněný Albrecht z Valdštejna), se chystá dožít svůj život ve vlasti.
Sylvie Bodorová našla v postavě šlechtičny, majitelky frýdlantského zámku, sice postavu zajímavou, nedokázala se však vzdát mnoha historických dokreslujících motivů, které ji od detailnějšího propracování této postavy, ale i postav doprovodných, spíše vzdálily. Již v libretu osciluje mezi postavením Kateřiny ve společnosti, jejími pouze načrtnutými vztahy k měšťanům i k synovi, a snahou charakterizovat historické prostředí, v němž Kateřina žila. Navíc chtěla skladatelka zdůraznit souvislosti tehdejší společenské situace s „řadou otázek naší současnosti“ (snad nejčastěji frekventovanou větou je: „Proč na podvodu se dnes vydělá nejvíc!?“) Dialogy postav jsou jednoduché a jejich slova se často několikrát zopakují, někdy v janáčkovském slova smyslu, jindy pro zdůraznění textu a snad i pro jeho větší srozumitelnost.
Opera o Kateřině z Redernu je ve své podstatě spíše scénickým oratoriem, ale nejen jím. Skladatelka složila „baletní operu“ (tak zní podtitul díla), navíc poměrně často užívá mluveného slova a tím si situaci ještě komplikuje.
Rozeklané libreto využívá každého nového historického prostředí k další a další hudbě inspirované tu orientálními melodiemi (v prvním jednání citace bojové písně osmanských Turků, proti kterým pod praporem Habsburků Melchior bojoval), tu lidovou hudbou, hudbou doby Rudolfa II. (jak sama píše: „inspirace tvorbou dobových autorů, jako byl Demantius, Praetorius“), jinde Janáčkem nebo Martinů, v závěru užívá církevní motivy a několikrát cituje husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Opera Sylvie Bodorové Legenda o Kateřině z Redernu je spíše rozpínavou koláží, která nemá pevnou dramatickou stavbu. Jedinou propracovanější postavou je postava titulní, ale i ta má poněkud omezený vyjadřovací rejstřík – mladá vdova, ekonomicky zdatná regentka, šlechtična pevná ve své protestantské víře. Neznamená to, že by z tohoto materiálu (z jeho případného zestručnění) nemohla vzniknout atypická struktura pro atypický divadelní tvar. Domnívám se, že by opeře hodně prospěla spolupráce se schopným operním dramaturgem, žije-li u nás takový.
Již na skladatelčině základním členění opery do jednotlivých výjevů – šest je jich v prvním a dalších šest ve druhém jednání – je patrné, že autorka libreta a hudby kombinovala vývoj historické společenské situace se snahou o proniknutí do psychologického vývoje Kateřininy postavy ve vztahu k okolí a k synovi Kryštofovi. V programu liberecké inscenace autorka zveřejnila „Strukturu kompozice“ v této podobě: první jednání – 1. scéna Předtucha, 2. Panychida, 3. Inaugurace 4. Velkovaradínský svátek vítězství, 5. Začátek sporu, 6. Čas hvězd a mandragory. Druhé jednání – 7. scéna Nástrahy, 8. Vyostření sporu s Frýdlantskými, 9. Mater dolorosa, 10. Apokalypsa – hrůzný sen Kateřiny, 11. Prozření, 12. Návrat ztraceného syna.
Sylvie Bodorová navíc komponovala, jak jsme již zmínili, „baletní operu“. První výjev opery je baletní a také zemřelého manžela Melchiora představuje baletní sólista. Později se taneční (a také sborové) scény prolínají celým dílem, hlavně proto, aby charakterizovaly prostředí a společenskou situaci. Tím se formální stavba opery ještě dále komplikuje. Zaznívají některé historické dokumenty v mluvené podobě („úryvky z pohřební řeči 6. ledna 1601“, „citace z Obnoveného zřízení zemského a prováděcích pokynů /takzvaný Rekatolizační patent z roku 1627/, které nařídil Ferdinand II., aby zrekatolizoval devadesát procent obyvatel Českého království a zemí Koruny české.“)
Rozložení dramatického materiálu do několika pečlivě hierarchizovaných postav se také příliš nezdařilo. Pěvecký part Kateřiny z Redernu je velmi vypjatý, komponovaný pro mladodramatický (a stále dramatičtější) soprán Lívii Obručník Vénosové, která se s ním popasovala se ctí (alternuje Lucie Kašpárková), partům ostatních postav zůstala skladatelka dosti dlužná. Více příležitosti ke zpěvu poskytla pouze představiteli duchovního a superintendanta Martina Nusslera (Jiří Kubík), Albrechta z Valdštejna (Luboš Skala) a Kateřinina syna Kryštofa (nepříliš výrazný pěvecký a herecký výkon Michala Bragagnola). Ostatní postavy, snad s výjimkou představitele Rudolfa II. (Jiří David), měly epizodní charakter a part Bernarda Fuesse, vychovatele a preceptora Kryštofova (Pavel Vančura) je téměř pominutelný.
Paralelní režie autora námětu Martina Otavy v jednoduché výpravě a v elegantních historizujících kostýmech Aleše Valáška doprovázela dílo ilustrativním důstojným způsobem a představila je v těch nejpříznivějších barvách. Sám režisér přiznal v rozhovoru s Radmilou Hrdinovou pro Novinky.cz, že měl nejvíc práce s vybalancováním baletní složky se složkou operní. Říká v něm: „Od začátku jsme se skladatelkou chtěli napsat operu s maximálním využitím baletní složky. A to bylo pro mne asi to nejtěžší – logicky, současně abstraktně a přitom pochopitelně vystavět a propojit svět klasické opery s baletní stylizací.“
https://operaplus.cz/legenda-o-katerine-z-redernu-v-liberci/?pa=2
Kateřina z Redernu je víc oratorium než opera
Odhodlá-li se mimopražský operní soubor k světové premiéře současné opery, je to věc hodná pozornosti a ocenění. Zvláště, jde-li se o liberecké Divadlo F. X. Šaldy, které se vzdor letitým finančním problémům plynoucím ze zadluženosti města, rozhodlo 130. výročí otevření své historické budovy v roce 2013 oslavit původní operou renomované skladatelky Sylvie Bodorové na téma související s liberecko-frýdlantsko-zawidowským regionem.
Hraběnka Kateřina z Redernu svým významem ovšem region překračuje. Sylvie Bodorová se před komponováním opery věnovala důkladnému studiu historických materiálů o ženě, která po smrti manžela dokázala spravovat rozsáhlé panství rozumně a bez dluhů, byť za cenu jisté tvrdosti a z ní plynoucích sporů s měšťany i synem Kryštofem. Pokus učinit z Kateřiny symbol uchování protestantské víry otců po násilné pobělohorské katolizaci Čech Ferdinandem II. ale není z hlediska dramatických zákonů opery moc přesvědčivý.
Opera sestává z dvanácti obrazů, které spíše ilustrují dobu, než aby vyprávěly souvislý příběh silných dramatických postav. Autorčino vlastní libreto staví na principu neustálého opakování jednoduchých vět, což sice usnadňuje publiku vnímání zpívaného textu, zároveň však působí až jako parodie na operu. Postavy postrádají propracované charaktery a dílo samo bohužel i silné dramatické situace, v nichž by se mohly projevit.
Kateřina tak připomíná spíše než operu oratorium, s nímž má Bodorová své skladatelské zkušenosti. Tento dojem podporují i velké sborové scény, jež jsou nejpůsobivějšími momenty díla i inscenace. Hudební jazyk díla pracuje hodně s inspirací rudolfínské doby, historizující sbory i tance střídá modernismus orffovského ražení, zřetelný je i vliv Bohuslava Martinů. Zazní tu citace protestantských chorálů, včetně husitského v pateticky cítěném závěru, kromě zpěvu se zde i dost mluví a především tančí, ostatně koncepce opery-baletu byla od počátku záměrem autora námětu, bývalého ředitele libereckého divadla Martina Otavy.
Otava je i režisérem inscenace, která propojuje operní a baletní soubor v nápadité choreografii šéfky libereckého baletu Aleny Peškové. Balet dodává statickému dění na scéně dynamismus, obstarává i jednoduché přestavby scény. Postavu mrtvého Melchiora z Redernu citlivě ztvárnil sólista baletu Alexey Yurakov.
Otavova režie usiluje o obecnější přesah dobového rámce, ať už nenápadným mísením historických a současných kostýmů, anebo bohužel až příliš prvoplánovým zapojením nacistických i komunistických symbolů v Kateřinině apokalyptickém snu. Překonat však statičnost a nedramatičnost libreta se však při vší snaze o pestré dění na scéně nedaří. Rudolfínský dvůr působí jako parodie a Kateřina se utápí v neustálém handrkování se svými poddanými, případně v odmítání lichotek schematické postavy Albrechta z Valdštejna.
Sólisté nemají vesměs příležitost k prezentaci svých hlasů ani postav. Kateřině, kterou na druhé premiéře dobře zazpívala Lucie Kašpárková (alternuje Lívia Obručnik Vénosová) předepsala autorka nepříjemně vysokou polohu v nezpěvných (s výjimkou závěru) pasážích, mužské postavy se vzájemně překřikují, což platí o duetech Kryštofa s Albrechtem v pěvecky slušném, leč nikterak výrazném podání Michala Bragagnola a Luboše Skaly, větší pěvecký prostor naplnil jen Jiří Kubík jako duchovní a superintendant Martin Nussler, zatímco Rudolf II. Jiřího Davida je jen figurkou, pěvecky zanikající v hutné sazbě orchestru.
Operu v Liberci nastudoval skladatelčin syn Marek Štilec. Orchestr pod jeho vedením zněl v jednotvárně hlasité dynamice, bez lyrických míst, kterých partitura zjevně moc nenabízí. Kromě slyšitelných problémů žesťů se ale orchestr s novým dílem vyrovnal se ctí, pochvalu zaslouží rovněž sbormistr Tvrtko Karlovič za dobře nastudované sbory a sbor sám nejen za výborný zpěv, ale i za četné herecké akce doplňující balet.
Sylvie Bodorová: Legenda o Kateřině z Redernu
Libreto Sylvie Bodorová, předloha Martin Otava, dirigent Marek Štilec, režie Martin Otava, scéna a kostýmy Martin Valášek, sbormistr Tvrtko Karlovič, choreografie Alena Pešková. světová premiéra 19. 12. v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, psáno ze 2. premiéry 27. 12. 2014.
https://www.novinky.cz/kultura/357329-katerina-z-redernu-je-vic-oratorium-nez-opera.html
Použité fotografie pocházejí z webových stránek divadla F. X. Šaldy v Liberci