14.06.2013 17:17

Dne 14.6.2013 bylo herci libereckého Divadla F. X. Šaldy Ladislavu Duškovi sedmdesát let.

civilní foto

Ladislav Dušek
Narodil se 14. 6. 1943 v Praze. Vyučen spojovacím technikem. Po vojně vystudoval hereckou konzervatoř v Praze.
1969 - 1989 mostecké divadlo
1989 – dodnes: Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.
Třikrát byl zastupitelem města Liberce, jednou radním. Dcera Kateřina je divadelní režisérkou.

DŮCHOD? NE, RADĚJI ŘÍDÍ PLACHETNICI

Herci Divadla F. X. Šaldy Ladislavu Duškovi je sedmdesát let. Na penzi se nechystá. Má velké role ve třech představeních, udělal si zbrojní průkaz a založil Liberecké království.

Zkrocení zlé ženy. Ladislav Dušek v představení libereckého Divadla F. X. Šaldy Zkrocení zlé ženy. Foto z webových stránek divadla.

LIBEREC Každé kulaté narozeniny svádí k bilancování, zvlášť, když končí na –át. Sedmdesát bylo před pár dny herci Divadla F. X. Šaldy Ladislavu Duškovi. Nejen, že vypadá o mnoho let mladší, než kolik mu je, ale hraje, řídí plachetnici, píše verše a je mimo jiné spoluzakladatel Libereckého království. K bilancování jsme se proto nedostali.

Je vám sedmdesát. Chystáte se do starobního důchodu?
Pod slovem důchodce si představuji člověka, který sedí na lavičce, hází holubům drobky a nadává na všechno. Tudíž se nechystám. Dělám to naopak. Když mám nějaké výročí, udělám si radost nebo něco podniknu. Když mi bylo padesát, tak jsem skočil před libereckou radnicí bungeejumping. Pak jsem si udělal kapitánské zkoušky. K sedmdesátinám jsem si pořídil zbrojní průkaz a chodím střílet.

Nebojíte se chvíle, kdy nebudete mít do čeho píchnout?
Vůbec ne, mám třináct, možná čtrnáct aktivit, kterými se průběžně zabývám. Oddávám, sbírám staré vojenské helmy, píšu básně, udělal jsem si kapitánské zkoušky, založili jsme Liberecké království a objevili libereckého rodáka Jana Wojtěcha Šindela, který svým významem přesahuje Járu Cimrmana. Napsal jsem na toto téma divadelní hru.

Ve výčtu jste zapomněl na divadlo...
Když jsem se vrátil po úrazu do práce, nabízel mi tehdejší šéf činohr malé role, abych si odpočinul. Bylo to ale horší. Teď mám velké role ve třech skvělých hrách: Poručík z Inishmoru, v Bergmanové Nevěře a Šťovík, pečené brambory, což je hra o třech fotbalových rozhodčích.

Připomněl jste svůj pracovní úraz. Jak to tenkrát bylo?
V roce 2007 jsme hráli na Silvestra Večer tříkrálový. Čtvrt hodiny po začátku se pode mnou prolomilo lešení. Spadl jsem ze čtyř metrů na záda a přerazil si nadvakrát páteř a roztříštil patu. Představení režírovala moje dcera Katka a lešení navrhl její muž. Celá rodina byla v hledišti. Několik měsíců jsem pak ležel v sádrovém krunýři. Hodně mi pomohl František Peterka, který za mnou chodil. Teď mu to vracím. Po té slávě, když mu bylo devadesát, po něm nyní ani pes neštěkne. Leží sám na eldéence. Ale ještě k pádu. Když jsem se po roce vracel, první představení bylo Večer tříkrálový. Šel jsem po lávce a celé jsem to znovu prožíval.

Měli bychom to vzít trochu popořadě. Čím jste chtěl být jako dítě?
Vším. Pilotem, námořníkem, což s emi do jisté míry splnilo tím, že jsem námořním kapitánem a řídím po Jadranu v létě jachtu. Jestli se ptáte, jestli jsem chtěl být hercem, tak ne. Ale prý jsem hrál divadlo celou školní docházku. Jedna paní učitelka o mně prohlásila, že buď se dostanu do kriminálu, nebo se stanu klaunem.

Bé je správně. Máte DAMU?
Chodil jsem na hereckou konzervatoř. Po škole jsem absolvoval spojové učiliště, jezdil s vlakovou poštou a občas hrál v Žižkovském divadle s amatéry. Jednou nás viděl Miroslav Moravec a zeptal se mě, jestli bych nechtěl hrát profesionálně. Pak jsem šel na vojnu, byl jsem u tankistů, a po ní se přihlásil s dvěma kamarády ze souboru na konzervatoř.

Měl jste nějaké slavné spolužáky?
Ne, z naší třídy jsem se stal hercem jen já. Bylo mi už dvacet osm, když jsem začal hrát v Mostě profesionálně.

Tam jste zůstal dvacet let. Jaké se tam hrálo divadlo?
Skvělé, protože Most byl hornické město a režiséři, kteří měli zakázáno dělat v praze, k nám jezdili tak trochu za trest a aby se mezi pracujícími „očistili“.

Nějakou veselou příhodu z Mostu máte?
Veselých byla spousta, zvlášť, když přišel petr Rychlý. Mně utkvěla jedna mimodivadelní. Bydlel jsem ve starém Mostě v bytě po německém zubaři. Když se starý střed města boural, našli v našem bytě pod prkny podlahy deset kilo zubařského zlata. Deset let jsem si šlapal po štěstí! (smích)

Jak jste se ocitl v Liberci?
Manželka měla těžké astma a mostecké podnebí jí nedělalo dobře. Druhá věc byla politická. Na jaře v roce 1989 jsem byl v Praze a tam mě kolega Zdeněk Žák zatáhl do šatny a já podepsal Několik vět. V tu dobu jsem hostoval v Liberci a zkoušel Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Problém nastal, když začali na Svobodné Evropě hlásit jména těch, kteří to podepsali. Jeden známý z mosteckého divadla mi poté poradil, abych rychle změnil angažmá, že mě asi vyhodí. V Liberci tehdy šéfoval Ilja Racek mladší a vzal mě, přestože to věděl.

Přišel listopad 1989. Najednou jste byl všude vidět.
Byly to hektické dny. Skoro až do Vánoc jsem nebyl doma. V divadle, přestože mě nikdo pořádně neznal, mě zvolili do tříčlenného stávkového výboru.

Od té doby jste byl dvakrát libereckým zastupitelem.
Třikrát. Poprvé jsem kandidoval za Hnutí československé porozumění. Byl jsem na kandidátce sám a lidi mě zvolili. Podruhé mě pozvala do rady města jako nestraníka ČSSD. Byli tam slušní lidé jako František Sokol a Jiří Němec a ti mi řekli, že mohu hlasovat podle svého svědomí. To už je dnes nemyslitelné. Potřetí jsem se nechal přemluvit od nynějšího náměstka Jiřího Šolce, abych kandidoval za Liberec občanům. Třikrát a dost.

Z představení Šťovík, pečené brambory. Foto z webových stránek divadla.

Na začátku jste mluvil o Libereckém království...
Založili jsme ho před deseti lety. Je to snaha dát lidi trochu dohromady. Máme ministra pro styk s Mimozemšťany, ministra domobrany, letectvo, což je jeden ultralight, ostrov, kde je kniha návštěv. Je v Jaderském moři a je velký asi jako OC Nisa. Do té knihy nám lidé píší vzkazy ve všech jazycích. Třeba, že tam strávili svatební noc. Lidé se k nám neustále hlásí, třeba jen za poddané. Vydáváme jednou ročně i svůj časopis.

Proč tohle konkrétně děláte?
Protože Liberečané nejsou patrioti...

To říkáte vy Pražák a napůl Mostečák?
Ano, Liberec je úžasné město, ale nic se tady neděje. Podívejte se na ubohé vánoční nebo velikonoční trhy! To je bída. Je to tady studené, teď nemluvím o počasí, cizí, neosobní. Nezdá se vám to?

Nezdá, tak to je. Liberec je kulturně mrtvé město, ale to by bylo na dlouhé povídání. Vraťme se k Libereckému království. Neuvažujete o tom, že byste převzali radnici?
Samozřejmě. Byl jsem vyslán so zastupitelstva jako pátá kolona, abych to nabourával zevnitř.

Daří se vám to?
(Smích) Nemusím nic dělat, jde to samo.

To by byla pěkná tečka. Ale proslýchá se, že existují tlaky, aby se zdejší soubory rozpustily a představení se sem dovážela. Co tomu říkáte?
Takové šílené nápady opravdu existují a je to úplně zcestné. Jestli to ale tak nakonec  bude, nebo jestli dovadlo zůstane tak, jak je, to bude záležet na osvícenosti zastupitelů.

Jsou dostatečně osvícení?
Trochu se bojím, hodně jim do toho chybí.

Jan Šebelka
MFDnes, kraj liberecký, čtvrtek 4. července 2013

*******************************************************************************************************************************************************************************

Článek z Libereckého deníku liberecky.denik.cz/zpravy_region/oslavu-jsem-necekal-byla-to-pecka-20130618.html

Oslavu jsem nečekal, byla to pecka!

Liberec - Herec libereckého divadla F. X. Šaldy a zároveň zastupitel Liberce Ladislav Dušek oslavil o víkendu 70. narozeniny. Ve velkém stylu.

Věděl jste dopředu, že se chystá oslava takové velikosti?
Vůbec. Narozeniny jsem měl v pátek a nic se kolem nich nedělo. Z divadla se nikdo neozval, jen ředitel mi ze zahraniční cesty jako blahopřání poslal takový milý dopis. Ale jinak nic. Říkal jsem si, že to bude jako když mi bylo 60. Tenkrát mé narozeniny odšuměly a nic zvláštního se nedělo, takže jsem si říkal, že to bude podobné. Nic netušící jsem šel na představení a nemyslel si ani, že přijede někdo blízký. Dcera říkala, že dorazí až v neděli, bratři mají zdravotní problémy. Takže jsem šel normálně odehrát Šťovík, pečené brambory a v závěru to byla taková pecka, že jsem myslel, že to nerozdýchám.

Jak oslava probíhala?
Přijel Petr Rychlý, bývalý kolega, rodina a další obrovská spousta lidí. Dostal jsem hromadu dárků, dokonce byl ohňostroj. Ani dneska jsem si to ještě všechno nesrovnal. Přišli všichni kolegové z činohry. Bylo to obrovské. Pak mě zavřeli v šatně, připravovali ještě za naše Liberecké království uvítání, kde jsem dostal korunu, žezlo, jablko i meč. Byl to krásný večer.

Dostal jste řadu dárků. Je nějaký, který vám udělal extra radost?
Největší dárek byla přítomnost těch lidí a ten večer samotný. Všechno, co v něm bylo. Žádný hmotný dárek nemůže nahradit to, když přátelé prožijí večer s vámi a je vidět, že je to těší. Ale to neznamená, že z dárků nemám radost. Každý dárek potěší, i sebemenší maličkost, když je darovaná s láskou.

Máte za sebou pořádný kus života, ale před sebou ještě spoustu let. Prozradíte nějaké sny?

Letadlem jsem lítal, kapitánské zkoušky mám. Teď jsem si udělal zbrojní průkaz věnuji se sportovní střelbě. To je moje relaxace. Takže možná let v balónu bych si chtěl vyzkoušet. Ale radši nic neplánuji. Spíš vždycky udělám nějaké překvapení. Nikomu nic neřeknu a pak lidi překvapím. Ale je jisté, že krmit ptáčky v parku, jak to ode mě někteří lidé očekávají, ani v tomhle věku nebudu.

A nějaké herecké přání?
Spousta rolí už mi utekla a nikdy je nebudu hrát, protože jsou pro jiný věk. I když můj velký přítel a vzor Boris Rösner dokázal i v pokročilém věku hrát role, určené pro nižší věk. Ale bojím se ta herecká přání vyslovit. Jsou i role pro lidi mého věku Šumaři na střeše, Cikáni jdou do nebe, Řek Zorba. Těch rolí je hrozně moc, které vykukují zpoza rohu a na které si člověk dělá zálusk. Ale bojím se otevřeně říct ano, tohle bych chtěl hrát. Aby mi neutekly.

Jste určitě v první řadě hercem, ale zasahujete i do politiky. Takže se nemůžu nezeptat ještě na politická přání?
Dlouhý smích … Já si přeji, jsem v tomhle idealista jako Václav Havel, aby politici byli slušní. Aby nemysleli jen na sebe. Prostě aby lidé mohli politikům konečně věřit a neřekli si, k volbám nepůjdu, stejně to rozkradou. Můj sen je slušná politika, ale dělají ji lidé a jsou různí. Je to velký smutek v dnešní době, ta politika. Já už v tomhle trochu ztrácím iluze, kauzy mě zaskakují a dokážou hodně otrávit. Ale pořád ještě věřím, že politiku mohou dělat i slušní lidé.

Martina Petrášková
*******************************************************************************************************************************************************************************

Článek z Libereckého deníku liberecky.denik.cz/kultura_region/sametova-revoluce-v-liberci-zacala-v-divadle-20141116.html

Sametová revoluce v Liberci začala v divadle

Dvacet sedm dní žil liberecký herec Ladislav Dušek ještě se dvěma kolegy v Divadle F. X. Šaldy, ve kterém začala v Liberci stávka a revoluční dny. V rozhovoru vyprávěl o svých zážitcích, pocitech, výhrůžkách, zásluhách i zbabělosti některých lidí.

Jak jste se dozvěděl o Národní třídě?

V sobotu s tou zprávou přijel Petr Palouš na reprízu Obsluhoval jsem Anglického krále. V celé činohře jsme se rozhodli, že budeme stávkovat. Oznámili jsme to divákům a oni reagovali naprosto spontánně a zpívali jsme hymnu. Když se lidi rozešli, rozhodli jsme se, že půjdeme na velké divadlo, kde hrála opera Nabucco. Představení dohráli a pak jsme lidem oznámili, že hrát nebudeme, ale že na velkém divadle budou besedy.

Vy jste byl předseda stávkové komise, že?

Ano. Druhý den 19. listopadu jsme na Malém divadle stanovili stávkový výbor. Tehdy mě nikdo moc neznal, byl jsem v činohře nový. Nicméně mě zvolili. Se mnou byli ještě zvoleni kolegové Hanuš Bor a Petr Paluzga. Tušili jsme, jaká rizika podstupujeme. Šli jsme do velkého divadla a stávku jsme udělali okupační. Zůstali jsme v divadle ve dne v noci. Hrozilo uzavření a to by znamenalo, že by nikdo nebyl informovaný o tom, co se v Praze děje. Rozhlas a televize měly embargo, mobily nebyly a telefony byly napíchnuté StBákama. Spali jsme tady v nynější kuřárně na lavicích. Nedaleko hlídkovali policajti a bušili nám do oken, ale naštěstí je tu mříž.

Zraněný z Národní třídy

Jak vypadala první beseda ve velkém divadle?

Druhý den mělo být představení, udělali jsme tedy besedu. Režisér Martinec se ujal moderování. Z Prahy Petr Palouš zajistil přímé účastníky srážky na Národní třídě. Přijel zraněný kluk a dva známí herci, kteří řekli, co se v Praze děje. Besedy vždycky končily tak, že hlediště plné po strop zazpívalo hymnu.

Šířili jste ty informace i mezi běžné lidi?

Aby to mělo nějaký dopad, potřebovali jsme, aby se připojili i dělníci. Shromažďovali jsme v divadle materiály a kolegové z činohry je vozili do okolních závodů – Bižuterie, LIAZu i do Turnova. Ten první týden byl úplně nejhorší, protože na nás byl psychický nátlak z divadla, abychom stávku okamžitě ukončili.

Povbuzující injekce

Kolik dní jste nakonec zůstali v divadle? A v kolika lidech?

Já, Paluzga a Bor jsme z divadla odcházeli 14. prosince. Do té doby jsme tu spali, nevím, co jsme jedli, to nám vždycky někdo něco donesl. Dokonce se stala i docela hezká věc, že přišel pan doktor s brašnou a dal nám nějaké injekce, abychom vydrželi.

Nebáli jste se, že je to někdo od StB?

Absolutně jsme mu věřili. Tehdy jsme nepojali nějaké podezření, že by to mohla být nástraha. Stačilo se podívat do očí a člověk poznal, kdo je kdo. Dal nám asi nějaké povzbuzující injekce, protože jsme spali opravdu minimálně. Neminuly dvě hodiny, aby nás nebudili – bušili na okna nebo na ně něco házeli.

Jak to bylo s diváky, co přišli do divadla? Nešli po nich po tom?

Ano, každý večer čtyři sta lidí čekalo, až si tři policajti zapíší jejich jména.

Revoluce nebyla připravená dopředu

Co říkáte na to, když dnes někdo vykřikuje, že revoluce byla připravená?

Režim tehdy dokázal jakoukoliv revoltu potlačit. To co teď někteří vyprávějí, že to bylo připravené… Nebylo! My jsme opravdu nevěděli nic. Měli jsme jen informace, co nám přivezl Petr Palouš z Prahy. První týden rozhlas i televize mlčely. Těch falešných zpráv od policajtů po redaktory, kteří nám říkali, že se k Liberci stahují tanky, že tu budou Lidové milice… Nevěděli jsme, co je pravda. Každý den jsme museli překonávat strach a jezdit do těch podniků a informovat lidi.

Co padlo ve výhružkách, kterými se vás snažili donutit, abyste ukončili stávku?

My tři jsme byli pozvaní k řediteli. Ten nám sdělil, že z krajského výboru strany dostal příkaz, abychom ukončili stávku a jestli ne, tak ti, kteří ji vedou, dostanou výpověď. Vyhrožovali nám, že nás odvezou do lágru, že nás rodiny neuvidí, že nám vykopou mozek z hlavy a že skončíme v gulagu. Teď je to úsměvné…

Ne, to si nemyslím. Zdá se mi to vážné i po pětadvaceti letech.

Myslím to tak, že je to úsměvné v tom, že jsem svou ženu požádal, aby se se mnou rozvedla, protože jsem nechtěl, aby trpěla ona a dcera. Znal jsem ty příběhy, kdy člověk zmizel a rodina o něm půl roku nevěděla. Pak se zjistilo, že sedí, nebo je kdo ví kde. Chtěl jsem, aby dcera mohla v budoucnu studovat, tak jsem jí řekl, že se rozvedeme. Měli jsme to v záloze, kdyby něco. Žena pochopitelně řekla, že neexistuje. Počítali jsme se vším. Měli jsme interní nařízení, že kdybychom zmizeli, předpokládali jsme, že se do divadla mohou dostat a nás tři sebrat, tak nás nahradí tři lidé v Malém divadle. Nevěřili jsme, že to skončí bez našeho postihu.

"Vy už si divadlo nezahrajete"

Jak to dopadlo s ředitelem divadla? Ten byl asi napojený na stranu, ne?

Řekl nám, že my už divadlo v životě hrát nebudeme. „Vy budete v nějakém lágru a tím končí váš život." Dostával příkazy přímo z krajského výboru v Ústí. Nakonec nás postavil do situace, že buď ukončíme stávku, nebo odchází ze své funkce. Hlasovalo se o tom v hledišti. Řekl, že máme zodpovědnost za celé divadlo a odchází. Tři dny se o něm nevědělo. Pak přijel tajemník strany a vyhrožoval, že jestli si něco udělá, tak ho máme na svědomí, protože jsme ho zničili. To citové a psychické vydírání bylo velice silné.

V Praze stávku vedli vysokoškoláci, tady asi spíše středoškoláci, ne?

Nevýhoda byla, že v pátek odjeli vysokoškoláci pryč z Liberce a víkend v Praze byl bouřlivý, takže se zúčastnili dění tam. Málokteří se dostali zpět do Liberce. Tady byla aktivita převážně od středoškoláků. My jsme věřili jen informacím, co přišly od Činoherního studia. Ostatní jsme prověřovali. Třeba přišla zpráva, že Lidové milice někde pálí dokumenty, tak jsme tam poslali středoškoláky, aby zjistili, jestli to není něco důležitého.

Kdy nastal ten zlom, že už jste věděli, že vyhrajete?

Jeden večer jsme se dozvěděli, že byla zrušená vedoucí úloha strany. Na besedě byl pan Nárožný a pan Zich. Najednou jsme věděli, že se nám nic nestane. Bylo to jako když je člověk odsouzený k trestu smrti a pak se to zruší. My tři jsme se sesypali. Brečeli jsme se a klepali se. Byla to obrovská euforie. To všechno pak už byla jen euforie. Najednou bylo plné náměstí lidí a hodně lidí chtělo být ve stávkovém výboru. Chtěli zásluhy, chtěli být v Občanském fóru. Před Vánoci jsme si řekli, že už není šance, že by se to zvrtlo nazpátek, tak jsme už mohli jít domů.

Stalo se vám, že jste někde četl nebo slyšel, jak někdo vypráví o svých hrdinských skutcích a bylo evidentní, že si je přikrášluje?

Určitě. Když je výročí, tak si čtu noviny a zjišťuju, kteří lidé si dělají zásluhy. Dokonce jsem byl na jedné besedě, kdy jedna starší dáma revolucionářka říkala: „Když jsem se dozvěděla, co se v Praze děje, hned jsem mobilem zavolala všem svým známým…" Vždyť ještě mobily nebyly. Když chce lhát, tak ať aspoň lže na úrovni. Člověk už se nad tím jen usmívá.

Z pohledu Petra Palouše

Petr Palouš

Zprávu o Národní třídě jsem do Liberce přivezl já

Zkoušel jsem tenkrát hru v Kolíně a v pátek jsem přijel domů do Prahy a v Realistickém divadle měli premiéru Maryši. Měl jsem chuť si popovídat s kamarády z divadla, tak jsem tam zašel. Překvapila mě velmi tragická nálada. Seděli tam mladí kluci a něco sepisovali. V první chvíli jsem si říkal, že jsem byl na kousku generálky a ta hra mi přišla hodně nadějná. Mirek Krobot seděl s hlavou v dlaních, tak jsem se divil, že by ta premiéra dopadla tak špatně. Netušil jsem, co se stalo 17. listopadu na Národní třídě. Ti kluci šli rovnou odtamtud do divadla a začali organizovat stávku.

Tenkrát vyhlásili informaci, že je jeden mrtvý Martin Šmíd. Já jsem se znal dobře s jeho maminkou. Zastavilo se ve mně srdce, když to řekli. Ona byla ale úplně v klidu, protože ležel doma s angínou. Pak se ukázalo, že to byla provokace STB, aby někoho mohli obvinit ze šíření poplašné zprávy.

Hrabala 18. listopadu nehráli, Nabucca ještě stihli

Druhý den ráno 18. listopadu svolali do Realistického divadla schůzi všech pražských divadelníků. Mezi organizátory byl i náš nynější šéf činohry Ivan Rajmont. Dohodlo se, že se začne stávkovat hned v sobotu.

Měl jsem v Liberci reprízu Obsluhoval jsem anglického krále v Malém divadle. Bylo tam pár herců z Liberce, kteří dojížděli z Prahy, a vzal jsem je autem a dohodli jsme se, že bychom měli vyhlásit stávku i v Liberci. Tam samozřejmě nikdo nic netušil, že se na Národní třídě něco stalo. Televize, rozhlas mlčely. Mobily nebyly. Přišel jsem do šatny a všem jsem to vyprávěl. Dohodli jsme se, že do toho půjdeme. Hrabala jsme hráli v době, kdy vyšel jen knižně v samizdatu, takže na to diváci hodně chodili a těšili se. Bylo to velice úspěšné představení, divadlo praskalo ve švech a my jsme jim oznámili, že hrát nebudeme a co se stalo.

Hymna a jeden z nejhezčích zážitků v divadle

Nastalo absolutní ticho, potom bouřlivý potlesk a dokonce jsme si zazpívali i státní hymnu. Pak na to někteří vzpomínali, že to byl tak úžasný zážitek, který ještě v divadle nezažili. Většina lidí to vzala naprosto pozitivně. Byly to první informace, které se do Liberce dostaly.

Ve velkém divadle se hrál Nabucco. Stihli jsme ještě pauzu. Kluci z opery nám o pauze umožnili, abychom řekli, co se stalo. O celodivadelní stávce jsme ještě nemohli mluvit. Dohodli jsme se, že se sejdeme jako činohra a dohodneme nějaký postup. Zvolili jsme stávkový výbor a já jsem dělal koordinátora. Jezdil jsem každý den do Prahy a večer zpátky. V zavřeném divadle se začaly pořádat mítinky, kde lidé říkali své názory otevřené fórum. Já jsem měl docela šťastný nápad. Zkontaktoval jsem tehdejší manželku Vaška Helšuse, jestli by mi nedala tipy lidí, kteří byli perzekuováni. Já jsem tu totiž nikoho neznal. Ti lidé povídali svoje zkušenosti a názory. Byl tu třeba jeden kněz nebo Jan Šolc, pozdější kancléř Václava Havla. Vždycky na ta setkání chodili i třeba tři studenti, kteří zažili Národní třídu. Vyprávěli, co se stalo jako přímý zážitek. S nimi přijeli i známí pražští herci. Byl tu Abrhám s Libuškou Šafránkovou, Nárožný, atd.

Vše bylo velice vyhrocené a napínavé. O strachu, který jsme měli, asi vyprávěl Láďa Dušek. Navečer jsem zorganizoval, kam by se mělo jet. Herci chodili do továren a škol, kde to občas bývalo dost dramatické. Vše směřovalo k vyhlášení generální stávky. Vše skončilo aktuálním převratem převzetí moci silou ulice. Do té doby bylo všechno hodně napjaté a měli jsme strach.

Hrozila mi žaloba za šíření poplašné zprávy

Měli na mě políčeno, což mi řekl tehdejší ředitel divadla, kterého zadrželi hned po tom, co jsme zrušili představení. Když jsem chtěl odejít z divadla, tak jsem viděl StBáky v baloňácích, tak jsem na ně nečekal a odjel jsem do Prahy. Ředitel byl proti stávce. My jsme ho přehlasovali. Pak nás psychicky vydírali, že ho máme na svědomí.

Chystali na mě tenkrát žalobu pro šíření poplašné zprávy. Šlo o toho mrtvého z Národní třídy. Nakonec tam ležel StBák přikrytý plachtou, aby spousta lidí usoudila, že je tam mrtvý. Nevědělo se, že to StB nastražila. Byla to hloupá past, to vymyslela nějaká velká hlava… Ale nebezpečí, že by mě mohli žalovat, tam bylo, ale jistil jsem se tím, že mě kluci zvukaři nahráli.

 

Václav Helšus

Sametovou revoluci jsem prožil v divadle. Chodil jsem se dívat na schody a koukal jsem do Pastýřské ulice a hlídal, kdy vyrazí. Měl jsem stráž. Docela to odpovídalo i mému přesvědčení. Nevěřil jsem, že je něco takového možné. Věděli jsme, že ostatní státy se roztahovaly Polsko, Německo, Maďarsko. Tady to bylo zmařené. Moment revoluce pro mě byl dost překvapující. Byl jsem rád, že jsem členem divadelního řádu, který o sobě ví. Na Malém divadle jsme 18. listopadu nehráli hru Obsluhoval jsem anglického krále. Uklidňovalo mě a těšilo, že po celé republice kolegové z jiných divadel také nehrají. Ale nevěřil jsem tomu, že by se mohla revoluce povést. Uvolnění vždy přišlo z Ruska a pak zase zatáhlo za opratě a začali čistit. Tak jsem si myslel, že to tentokrát dopadne stejně. Jediné štěstí bylo, že se rychle objevili lidé, kteří měli představu, jak postupovat a jak by měla demokracie vypadat a díky nim se komunisté nestihli vzpamatovat a přitáhnout opratě. Společnost byla uzrálá. Tak na to neměli čas, a proto to vyšlo. Byl jsem šťastný, že se něco děje!

Markéta Tallerová

Sametovou revoluci jsem moc revolučně neprožívala, protože jsem se zrovna stala matkou a to bylo důležitější.

Martin Polách

Sametovou revoluci jsem prožíval dost zásadně a hodně zblízka v Praze už na Národní třídě. Bylo mi 21 a byl jsem ve třeťáku na DAMU. Naše škola to v podstatě celé vyprovokovala a začala. V pochodu na Den studentstva jsme šli se spolužáky z Albertova na chvostu, ale v jednu chvíli se to otočilo, protože uličky byly moc úzké, a tak jsme udělali čelem vzad. Najednou jsme se octli v čele průvodu. Celou tu cestu jsme cítili obrovskou euforii. Měli jsme pocit, že by se konečně mohlo něco zlomit. Bylo nás opravdu hodně a další se dále přidávali. Směřovali jsme ke svatému Václavovi, ale na Národní třídě nás zastavil kordón. Měli jsme pocit, že nás je tolik, že už nás nemůžou zvládnout. Ale pak ten dav na celé Národní třídě z bočních ulic za námi rozdělili na menší skupiny a ty rozprášily. Zbylo nás najednou jen pár stovek, a tak se do nás pustili. Přivezli těžkou techniku. Sevřeli nás do úzké uličky. Spousta lidí si slízla rány pendrekem. Všude byl zmatek, strach… Přáli jsme si jen odejít. Když jsme se konečně zastavili na nábřeží, spolužák Pavel Lagner potom řekl, že to tak nemůžeme nechat a musíme něco udělat. Já jsem měl cestu do Realistického divadla, kde měli zrovna premiéru Maryši. Po představení jsem jim vyprávěl, co se právě stalo na Národní třídě. Pak přišli lidi ze Zábradlí, kam šel Pavel Lagner, a celé se to rozjelo. Ráno jsme se sešli u nás ve škole a formulovali první výzvu, jak školám, tak divadlům. Pokud jde o pocity, tak jsem si prošel počáteční euforií, přes strach, beznaděj, zoufalství a zápal zpátky do euforie a nadšení, že se to povedlo.
Jako Pardubák jsem už v pondělí jel domů a pomáhal to tam rozhýbat. V Praze to vřelo a tady byli lidé zatím vlažní a zmatení. Všichni rozhodně vstřícní nebyli. Dost lidí se bálo. Stavil jsem se na gymnáziu, na konzervatoři a v divadle. Věci se daly do pohybu, a když se to konečně opravdu celé zlomilo a Jakeš dal všechna křesla k dispozici, uvědomil jsem si, že je to přesně týden, co jsme se zastavili před milicí na Národní třídě. Už tehdy. Ale teď jsem rád, že se to povedlo bez velkého násilí a jenom za týden.
A kdo má chuť a čas si o všech těchto vzpomínkách popovídat, přijďte v pondělí v sedm večer do Malého divadla.

Štěpánka Prýmková

Pro mne, jako asi pro mnoho dalších, byla doba po 17. listopadu 1989 plná protichůdných pocitů. Myslím tím, na jedné straně plná nadšení, ale i obav a strachů. Nikdo z nás přece nevěděl, jak to celé skončí. Ale ten pocit sounáležitosti a společného přesvědčení, že jde o dobrou věc, je nezapomenutelný. V té době jsem byla v DFXŠ již pátou sezónu, ale nikdy jsem nezažila tolik dní po sobě divadlo nabité až po střechu. Lidé přicházeli, aby se dozvěděli něco nového. Ale nešlo jen o informace, ale právě o ten nezapomenutelný pocit, že jsme všichni na jedné lodi. A pak to jednou večer prasklo do divadla během večera dorazila zpráva, že ÚV KSČ odstoupil. Větší nadšení, vřavu, uvolněné emoce a jásot jsem v divadle nikdy nezažila a pravděpodobně nezažiji. Petr Nárožný, který byl ten večer hostem, v krátké pauzičce volal: „Teda lidi já jsem původně stavař, mám strach, aby to ten barák vydržel, ale stojí to za to, co!" A jásot vypukl nanovo. Pak jsme všichni zpívali hymnu.

Foto i text: Liberecký deník

*******

 

V pátek 16. října zemřel po dlouhé vážné nemoci Ladislav Dušek, jeden z pilířů liberecké činohry posledních třiceti let.

Narodil se v Praze. Ale nejen to. Narodil se a dětství a mládí prožil na pražském Žižkově. Ve čtvrti, která je od dob svého vzniku jedinečná svým charakterem, ale také tím, že z ní vzešlo mnoho významných umělců. Kromě talentu většinou charakteristických nezlomnou vůlí, humorem a obrovským zájmem o svět kolem sebe. A všechny tyto tři základní rysy žižkovského talentu seděly i v případě Ladislava Duška.

Po absolutoriu Lidové umělecké školy zahájil v Žižkovském divadle svoji hereckou dráhu. Jako amatér v pravém francouzském smyslu toho slova. Jako obdivovatel a milovník divadla. Bylo to v šedesátých letech minulého století, v době velké kulturní liberalizace, kdy prim hrála malá divadla pěstující nové formy. Divadelní soubor Excelsior, kde Ladislav Dušek působil ve druhé polovině šedesátých let, patřil k duchovnímu proudu té doby a po celé Praze byl známý svými parodickými a satirickými inscenacemi, které předčily mnohou profesionální tvorbu. Ale nezůstalo jen u žižkovského jeviště, několikrát se v té době objevil v menších rolích i v činohře Národního divadla.

V roce 1969 přesídlil Ladislav Dušek do Mostu, kde se stal členem stálého souboru Městského divadla, tehdy nazvaného Divadlo pracujících. Sehrál zde mnoho rolí velice různého charakteru a naučil se zde postupně řemeslu profesionálního herectví. A projevil tu také něco, co jej provází po celý život. Čistě občanský zájem o to, co se děje okolo něj. Bez ohledu na svou kariéru měl v takzvaném reálném socialismu i odvahu říci ne. Zatímco většina jeho kolegů podepsala antichartu, on to s klidem a hlasitě odmítl.

V roce 1989 přešel do souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde se v září uvedl několika rolemi v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ale mnohem důležitější roli v tomto roce mu přinesl měsíc listopad. Stal se jedním z významných hybatelů divadelní stávky, spoluorganizoval převzetí divadla a mítinky s publikem. Celkem jasně a razantně vstoupil do historie města i v mimodivadelních akcích listopadové revoluce. A liberečtí občané Ladislava Duška začali poznávat nejen jako herce, ale i jako politicky angažovaného člověka. V pozdějších letech dokonce zasedal na Liberecké radnici ve dvou volebních období jako člen zastupitelstva.

V divadle se postupně stal nepostradatelným hercem velkých charakterních rolí a přes třicet let se v nich objevoval na jevišti Malého i Šaldova divadla. Kromě nich hrál s chutí i role menší, kterým vždy dokázal vtisknout nepřehlédnutelnost a originalitu. A navíc se stal výrazným muzikálovým hercem. Vypočítávat jeho postavy by znamenalo pokoušet bezednost internetu, bylo jich hodně přes dvě stě, z toho víc než polovina v Liberci.

Krátce řečeno: od Bergmana po Stalina, od Sexu noci svatojánské po Sen noci svatojánské, od Hodinového hoteliéra po Fausta, od Donaha! po Urinetown, od Havlovy Asanace po Havlovu Ztíženou možnost soustředění.

Naposledy stál na jevišti 28. září 2020 v jedné ze svých nejhezčích rolí posledních let, jako arcibiskup z Canterbury v derniéře inscenace Králova řeč.

Nestál ani stranou zájmu filmařů, třeba na pohádku Slíbená princezna lze v programu narazit každé druhé Vánoce a před pár týdny se na plátnech kin blýskl velikou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu.

Kdybychom měli v kostce představit hereckou charakteristiku Ladislava Duška, mohla by znít třeba takto: spontánní talent, originalita, poctivost a nerozpačitý tah k úspěchu inscenace.

Těžko si porevoluční činohru divadla F. X. Šaldy bez něj vůbec představit.

Bude nám všem moc chybět.

***