Láska v hrobě
Láska v hrobě
Láska v hrobě / 2012 / Námět, scénář, režie David Vondráček / Kamera Jan Kadeřábek / Hudba: Stefan Valdobrev / Střih Krasimira Velitchková / Distributor Asociace českých filmových klubů / Zvláštní poděkování věčným snoubencům Janě Chochlačové a Janu Bouškovi / Délka 79 minut
David Vondráček rád tráví volná odpoledne procházkou po hřbitově. Když jednou přelézal rozbořenou zeď starého německého evangelického hřbitova v pražských Strašnicích, všiml si, že z hrobů vylézají lidé. Což ho zaujalo natolik, aby se s nimi hned seznámil. Zjistil, že na hřbitově žije svérázná komunita: bývalý inženýr ropných plošin, výčepní z vyhlášených restaurací... Vondráček se na hřbitov vracel, s bezdomovci se skamarádil a rozhodl se o nich natočit film. Když se pak do sebe nezaměstnaný zedník Jan a bývalá prostitutka Jana zamilovali, bylo jasné, že tu vzniká velmi neortodoxní snímek lásky. Mezi hroby.
Na počátku druhého tisíciletí našla skupina bezdomovců útočiště na německém evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích. Jsou mezi nimi i věční snoubenci: třiatřicetiletá bývalá prostitutka Jana a padesátiletý nezaměstnaný zedník Jan. Bezdomovecký pár si zařizuje „startovací byt“ mezi urnami ve staré německé hrobce. Honza živí rodinu vybíráním popelnic, Jana se stará o bydlení, společným koníčkem za krásných letních dní je alkohol. Hřbitovní zeď a vzrostlé stromy představují fyzickou i metaforickou hranici dvou světů. Pro Janu hřbitov s relativně komfortním bydlením v hrobce představuje bezpečí, ale i past, odkud se nedokáže vymanit. Idyla života na hřbitově se pomalu rozplývá. Přichází rozhodnutí správce hřbitova, že hrobky a hřbitov je nutné vyklidit, bude se opravovat. Jana s Honzou se stěhují z „luxusního obydlí“ německé hrobky do malého přístřešku, který se se svolením správce hřbitova stává ještě na chvíli jejich domovem. Na začátku oba hrdinové mluví o tom, že si obstarají doklady a začnou žít lepší život. Jan sní o tom, že se jednou stane na hřbitově správcem. Jenže nikdy není čas zařídit formality, musí se pít anebo je člověku zle. Na druhou stranu nutno říct, že ve chvílích nečekaného vzepětí, kdy se milenci pokusí vrátit zpátky do normality, se jim do cesty staví byrokratická zeď. Oba se krátce vracejí do míst svých původních bydlišť, Honza se chce potkat se svou matkou, Jana proto, aby se pokusila vyřídit si doklady. Tato snaha je vša neúspěšná - Občanský průkaz vám totiž vydají, když máte rodný list. Když nemáte nikde nic, vaše vůle překonat bariéru studu a úřadu rychle opadne a rádi se vrátíte do doupěte k láhvi. Setkávání s minulostí je pro ně bolestné, společný život v Praze se zdá jim být osudem, nechtějí a vlastně ani neumí svůj život jakkoli změnit. Přichází zima, kterou je bezdomovecký pár schopen přežít jen v nepřetržitém alkoholovém opojení. Fyzicky i psychicky oba z páru viditelně chátrají. Ani azyl na hřbitově však nevydrží. Po zimě přichází policie a Honza s Janou jsou definitivně vystěhováni ze hřbitova... Jedna z nejsilnějších scéna zachycuje jakési vyhnání s ráje. Na hřbitově začíná rekonstrukce a zamilovaný pár je donucen opustit hrobku, ve které si zařídil svoje živobytí. Příslušník policie odnáší věci, které jsou pro něj jenom odpadky, ačkoliv pro majitele znamenají mnoho, včetně osobních vzpomínek. "Nekrademe, jenom to vyklízíme," říká policista lakonicky. Jana pláče: "Ničí můj domov. To není jejich domov, ale můj," zatímco hygienik v bílé kombinéze vystříkává její matraci v hrobce dezinfekčním roztokem.
Film vznikal jako časosběrný dokument v letech 2007 – 2011.
Láska v hrobě až do konce
"Zajímalo mě, jak je možné, že se člověk dostane až do tak vědomé destrukce. V dokumentu jeli za svými příbuznými, vraceli se do svého dětství, a tam docházíme k šokujícím momentům, na základě kterých si člověk vysvětluje, proč jsou takoví, jací jsou. Temná psychoanalýza, která tam zaznívá, je hodně důležitá. Kdyby tam nebyla, tak je ten film jen plytký, bulvární a voyeurský nástřel," domnívá se Vondráček.
Při natáčení se prý nepokoušel o sociálně-kritický pohled. "Ten si odbývám ve svých publicistických reportážích," vysvětlil. "Tady jsem se pokusil o filmovou řeč o tom, jak se dá žít na dně, a přitom žít i okamžiky radostnosti, úletu a poetičnosti života."
Téma, které si zvolil, přinášelo pro tvůrce etické dilema, před nímž stojí většina dokumentaristů, časosběrných zvláště – lze zůstat jen pozorovatelem? Vondráček i kameraman Jan Kadeřábek byli rozhodnuti zasáhnout v případě, že by bylo vážně ohroženo zdraví, nebo dokonce život protagonistů. A přestože k takovým okamžikům během natáčení došlo, Jan i Jana pomoc odmítali.
"Jejich filozofie je taková: My raději budeme non stop žít a umřeme, jak budeme chtít, než aby nám někdo pomáhal. To je dost zajímavé," upozorňuje Vondráček. "Mnozí z nás si myslí, že lidé bez přístřeší hledají jen sociální pomoc, ale v této komunitě jsou i tací se zvláštní hrdostí, kteří žijí destruktivně, a přesto pomoc nechtějí."
Na začátku natáčení oba mluví o tom, že si obstarají doklady a zlepší svůj život, ale úměrně s tím, jak se ve skutečnosti jejich situace zhoršuje, pokračují na cestě k sebedestrukci. Správa hřbitova ohlásí rekonstrukci a oni místo hledání nového přístřeší více pijí a odmítají pomoc. "Skončím, jak skončím, to je moje svobodné rozhodnutí," říká Jana a důsledky její falešné pýchy na sebe nenechají dlouho čekat.
I Jan trvá především na své svobodě. Upíjí se sice k smrti, ale posmívá se kopáčům, kteří se podle něj nechávají zotročit, aniž vydělají alespoň tolik, kolik on. "Vydělám si víc, než kdybych pracoval, o jídlo a šatstvo nouze není," říká pyšně hlavní hrdina. Je přitom třeba uznat, že jeho zaměstnání není škodné, naopak docela bohulibé: většinu peněz utrží v antikvariátech za staré knihy, které vylovil z popelnic.
Při natáčení dvojice věčných hřbitovních snoubenců dokumentaristy nezajímalo jenom to, jak se dá vyžít pouze z prodeje věcí, které se najdou v popelnicích. Hledali také odpověď na otázku, zda člověk může být hrdým bezdomovcem, který programově odmítá jakoukoli sociální i lékařskou pomoc. "Doktoři jsou velmi drahý. Nemám na to. Ale nebudu se jich prosit, budu svůj. Buďto zemřu, nebo nezemřu, ale budu svobodný," říkával Jan.
Přesvědčivě nasvítit existenci
Zamilovaní Jana s Janem vyvraceli vulgární představu o bezdomovcích jakožto žebrajících parazitech. Pravdou však je, že hektolitry nejlevnějšího alkoholu, které byly jejich stálým kamarádem, rozvracely stále brutálněji jejich mysli i těla. Milenci navíc museli kvůli rekonstrukci hřbitova opustit svůj domov v hrobce. Vondráček s Kadeřábkem i nadále sledovali jejich životy i mimo hřbitovní jistotu. Jana nedlouho po ztrátě hřbitovního azylu svého přítele opustila a brzy potom nedaleko strašnického hřbitova zemřela.
Jan se filmařům ztratil z dohledu počátkem roku 2011. Tehdy již byl film sestříhaný a Vondráček jej chtěl Honzovi ukázat, aby se přesvědčil, zda život v hrobce zaznamenal pravdivě a přesvědčivě nasvítil existenci člověka, který se v hraniční situaci rozhodl odmítnout sociální pomoc i protialkoholní léčbu. Jenže nemohl Honzu nikde nalézt. Nebyl na svých oblíbených místech v okolí uzavřeného hřbitova, ani jeho příbuzní netušili, kde se nachází.
Porazí tě. A pak lidskou pomoc potřebuješ
Až v dubnu 2012 Jan najednou zatelefonoval, že je v Praze. "Neměl jsem u sebe telefon," omlouval se Jan, že se přes rok neozval. Na schůzku přišel překvapivě čistě a pěkně oblečený. Vyšlo najevo, že onemocněl lehčí formou tuberkulózy, a přestože nebyl pojištěný, léčili jej celý rok v nemocnicích a sanatoriích. "Zjistili, že jsem měl litr vody na plicích a to mě dusilo, z toho se mi motala hlava," vyprávěl.
"V tom byla blbost, co jsem říkal, že nepotřebuji pomoc. To jsem byl silný a zdravý. Ale pak najednou buch, stane se, že do tebe vleze blbý bacil a porazí tě. A pak lidskou pomoc potřebuješ," vysvětloval Jan, jak přehodnotil svůj postoj absolutní svobody a soběstačnosti.
Chvíli se zdálo, že Jan přehodnotil i svůj způsob života, jenže po chvíli bylo jasné, že zázrak se nestal. Ke své oblíbené vodce se vrátil ještě během pobytu v léčebně. Sám přiznával, že je to lumpárna, aby si nechal zaplatit péči od druhých lidí, kteří na rozdíl od něho platí zdravotní pojištění. "To mě mrzí, ne mrzí, ale řeknu přímo se*e." Ale ani pomoct od pití si nedokázal.
Filmaři nad Janem hůl nezlomili a pokoušeli se mu sehnat práci při úklidu ulic, jenže na domluvené schůzky nechodil. Vondráček ho opět našel až v srpnu, když se dozvěděl, že Jan chodí na starý hřbitov, kde strávil deset svého života. V neděli se odemykal kvůli bohoslužbám, které probíhají v místní kapli. Jan se na hřbitov vracel vzpomínat na svoji lásku. "Kvůli Janě, stále kvůli Janě. Když sem přijdu a mrknu na tu opravenou hrobku, tak říkám: To je Jana. Tu hrobku bych přejmenoval na Janu. Janina hrobka, to je přesně ono!"
Když se v létě Jan podíval na snímek o jeho životě s Janou Láska v hrobě, byl rád, že po nich alespoň něco zůstane. Šestého listopadu se s filmaři dohodl, že devětadvacátého listopadu přijde do kina na premiéru. Tam na něj čekalo překvapení: prodavači časopisu Nový prostor jej měli na místě přesvědčit, aby se zapojil do prodeje tohoto periodika, což by mu umožnilo žít důstojněji.
Máma by ho přivítala vždycky
Jan se na premiéru nedostavil a opět nebyl k nalezení. Proto se Vondráček vypravil do Janova rodiště v Orlických horách, ačkoliv Honza již dříve s rodinou přerušil kontakt. "Domů už vůbec nezatelefonoval, nenapsal mámě k Vánocům ani ke svátku nebo narozeninám," vzpomínal Janův bratr Jiří. Problémy s alkoholem chápal. "Tady se pilo dost na Záhoří. I já sám mám zkušenost s odvykací léčbou. Bylo tu dost lidí závislých na alkoholu." Rodina Honzu prý nikdy nezavrhla, vždy se mohl vrátit. "Určitě, máma by ho přivítala vždycky."
Jenže Jan se již domů nevrátil. "O jeho smrti mi řekla sousedka tady z vrchu, že její manžel slyšel v krámě, že je Honza mrtvý. Netrvalo ani půl hodiny a volala mi sestra, že dostala zprávu z Prahy, že ho našli někde umrzlého," vzpomíná Jiří. Honzu nalezli devátého listopadu kousek od hřbitova, kde dříve bydlel. Jeho tělo leželo ve křoví vedle silnice blízko tramvajové zastávky. Když David Vondráček za měsíc pátral po místě, kde muž bez střechy nad hlavou zesnul, nalezl tam stále ještě Honzův batoh pokrytý vrstvou sněhu.
"Zemřelý byl v době úmrtí podvyživený a ve středním stupni opilosti. Příčinou úmrtí bylo podchlazení. Pitva vyloučila cizí zavinění,"oznámil lakonicky patolog. Poslední rozloučení s Janem Bouškou se uskutečnilo v žamberské hřbitovní kapli devatenáctého listopadu, tedy deset dní před premiérou filmu o jeho životní Lásce v hrobě. Na pohřeb přišli jeho bratři a sestry, neteře i nejlepší kamarád.
(https://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/208473-laska-v-hrobe-az-do-konce-ta-hrobka-je-jana/)
Jana Chochlačová zemřela ještě v době natáčení časosběrného dokumentu, v roce 2008. Jan Bouška ještě shlédl sestříhaný film Láska v hrobě, jeho premiéry se však nedožil ani on. Zemřel na podzim 2012. Zde je možné on-line shlédnout reportáž z cyklu Reportéři ČT, jakési "post scriptum" k dokumentu Láska v hrobě: www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporteri-ct/212452801240050/obsah/235740-nestastna-tecka-za-dokumentem-laska-v-hrobe/
Rozhovor s režisérem Vondráčkem o dokumentu Láska v hrobě: aktualne.centrum.cz/kultura/film/novinky/clanek.phtml?id=772923